Božská duše.

Božská duše.
Jen jedna velká, bílá hvězda svítí na opálovém nebi v tiché kráse a duše tvoje unavená cítí, jak jiná duše kol v svět rozlévá se. Zda vstává snad ze spící řeky hlubin? Zda květ ji vydychuje v svojí vůni? Zda červánků ji vyzařuje rubin? Zda spala přes den v chladné horské tůni? Je náhle zde a přívalem se valí, v své zvolna všecko zahrnuje vlny; do moře ticha ztápí strom i skály, pláň jest jí plna i hvozd jest jí plný. V ní zvonce vesnického zvuk se hatí a vozu ruch a mouchy zabzučení, až sama nad lesem i nad souvratí se rozlije ve pravěkém svém snění. 48 A ty, jenž stojíš kosmu nad propastí, sám nemohl bys říci v této chvíli, zda vidíš svoji duši v ní se třásti, zda duše božská v nitro tvé se chýlí. Jen záblesk to je, jako rosa travou, a jako v prachu zákmit bílé řízy, jak velké bílé křídlo, nad tvou hlavou jež mihne se a zas juž v dálku mizí. 49