II. Podzimní.

Jaroslav Vrchlický

II.
Podzimní.

Hleď, Milo, drsný kaštan puká a zlaté srdce z kožíšku mu vybavuje tajná ruka; roj kavek slétl na vížku. Rdí jablka se mezi listy, hle, sem tam obrys žebříku, plá zralý hrozen amethysty a zima je tu ve mžiku. Tu zlatých hrušek stohy celé, tam kupy omžených jsou sliv, ze stříbrných třtin jitrocele ti slední motýl v pozdrav kýv. Juž bude zima; špačci v tlumu a křiku luhem přeletí a v svadlých listí teskném šumu noc bude parkem kráčeti. 87 Nuž do města! Ty rovněž více juž nemáš stánístání, dítě mé; co nejdřív naše okenice zamčeny z coupé shlédneme. Jak víčka unavených očí se zavrou, když jde člověk spát, a v lese i kol na úbočí bdít bude vítr jen a chlad. Tu teprv zachutná ti kniha u krbu večer, z lehýnka kdy v ulic ruch se soumrak zdvíhá a tramway v mlhu zacinká. A ku tvým nožkám pes náš hravý se stulí, duši v oku svém: tu dítě, hlavu vedle hlavy, my dvojnásob se užijem. 88