Pygmalion.

Jaroslav Vrchlický

Pygmalion.
Dceru dum svých, tuch a sporů vytesal juž do mramoru; radost, touhu v tváři tiché před ním stojí nahá Psyché. Tak v ní žár své vášně vložil, v ráz že mrtvý kámen ožil, nyní láskou k ní se schýlil, div že mukou nesešílil. Hůře moderním se daří: ti juž napřed láskou září, dřív než myšlenka je tvarem, juž k ní planou lásky žárem. Nutno v sebe víru míti, má-li dílo tvoje žíti, na lásku vždy času dosti, když plá dílo do věčnosti! 145