Labyrint světa.

Labyrint světa. Lyricko-dramatická báseň ve 2 částkách ku provozování se zpěvem a s hudbou. Volně podlé J. A. Komenského.
Osoby.
Poutník. Královna světa Moudrosť. Radové její. Všezvěd, příjmím Všudybud, Mámil, sluhové její. Osud. Fortuna. Šalomoun. Šalomounovo komonstvo ozářenců. Hlas s nebe. Duchové nebeští. Sbor podob na náměstí města života. Sbor prosících. Sbor lidu.
Částka první. 1. Krajina. Poutník vystoupí. Poutník. Se srdcem roztouženým ubohý Já mladík vstoupil v široširý svět, Bych v něm své štěstí hledal, sladké štěstí, 79 Po čem i červík baží ve prachu. Přemítav mnoho, nevím přece posud, Kde nalézt je, jak se ho chopit. I tázal jsem se jiných, zmatená Však rada jich mne nespokojila. Co učiniti, ach! Co počíti? Na rozbouřeném moři myšlének, Co slabá loď, se klátím sem a tam! Jinochu, nech váhavosti! Pochybou se umoříš. Rozhodnou jen statečností Z obav svých se vynoříš. V žití se vrhnu Ducha teď smělého: Cokoli lidé Páší tam stkvělého, Veškery věnce, Co si uplítají, Veškera vítězství, Kterýchž dobývají, Všechno jich přání, Usilování Dychtění, pachtění, Kořisti shánění, Vše to chci bez strachu uzříti, Štěstí si nejsladší zvoliti! (Odejde.) 80 2. Jeví se čtyři duchové nebeští. Duchové. Nás velká o poutníka starosť tíží, Neb ještě mladík nezkušený jest, A již se tam dva tovaryši blíží, Jichž pokazit ho může klam a lest; My však nad jeho blahem pilně bdíme I na pomoc mu rádi pospíšíme. Nad země puchem, nad temnem nocí, Čím stezky jsou lidské zahaleny, Vznášíme my se, nebeské moci K smrtníkům láskou nakloněny. A vzdvihnou-li k nebesům své zraky, Upřímnou vírou planoucí, Tož jasné slunce rozplaší mraky, A zastkví se spása jim žádoucí. (Zmizejí.) 3. Jiná krajina před městem života. Poutník. Všezvěd, který se nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdá. Mámil, divně jaks zakuklený, a okolo něhož jako mlha se dělá, že se neví, muž-li či žena. Všezvěd. Ty sobě přeješ, seznat život, Tu jeho bytnosť pravdivou: Nuž zvol si mne za svého vůdce, A těš se službou horlivou! Chci před tebou jej rozestříti Co město šířky náramné, Paláci svými, ulicemi A náměstími významné. 81 I budeme číhat A slídit a stíhat, Co vzácného tam, Co zlíbí se nám. Ó pojď, ó pojď, Pojď, pojď! Však abys rychle v něm se vyznal, Chci, než tě po něm povedu, Ukázat tobě celý život S vysoké věže v přehledu. Poutník. Líbíš se mi, tovaryši! Výborná je rada tvá. Nuže svěřuji se tobě: Poveď mě, jak se ti zdá! Mámil. A v života-li zočíš městě Kterýsi zvláštní, divný děj, A přál bys, by věc jinak byla, Jen mne se ptej, jen mne se ptej! Věř, přerozkošné jest to žití, Jen když je člověk dobře zná, A z tvrdošijné urputnosti Si sám obtíží nedělá! Ba věru, pln lahod A kochavých náhod Jest tento svět, Všech světů květ! Ó pojď, ó pojď, Pojď, pojď! 82 Leč přede vším tam k města bráně, Kde Osud čeká hněvivec, Bys los svůj táhl! Táhni směle, Nechať se šklebí šedivec! Poutník. Stateční jste tovaryši, Výborně mi radíte! Svěřuji se vaší péči: Veďte mě, jak myslíte! Všezvěd a Mámil. Stateční jsme tovaryši, Výborně ti radíme! Jdi za námi! Povedem tě, Povedem, jak myslíme! (Odejdou.) 4. PoutníkPoutník, zprovázen Všezvědem a Mámilem, uzřel s vysoké věže město života s jeho náměstími, s jeho ulicemi, v nichž rozliční stavové světa jsou usazeni, s paláci a s tmavou hlubinou, ani břehů, ani dna nemající, kterou město místo příkopů jest ohrazeno, i líbilo se mu spořádání pěkné, ač s tím neb oným nebyl hrubě spokojen. Octl se pak u brány města, kde každý vstupující z velikého měděného hrnce, jehož Osud, šedivý kmet, v ruce drží, vytáhnout musí los svůj. Poutník se zdráhal do hrnce sáhnout, by nevytáhl něčeho, co by se mu nelíbilo. Tož Osud, napsav cedulku „Zpytuj!“ pouští ho. Osud. Zpytuj! Mnohý tobě v proudu žití Objeví se obraz klamavý. Nedovedeš se ho uchopiti, A tvé srdce tuh se nezbaví. 83 Poutník. Jak mě slova dojímají, Dohánějí v úzkosti! Všezvěd a Mámil. Nedej přec se balamutit! Stařec mluví hlouposti, Stařec mluví hlouposti. Osud.
Zpytuj! Tisíce po vlnách žití Svůdných podob sem tam lítají, A kdo padli v líčené jich síti, Příliš pozdě potom pykají. Poutník. Jak mě slova dojímají, Dohánějí v úzkosti! Všezvěd a Mámil. Nedej přec se balamutit! Stařec mluví hlouposti, Stařec mluví hlouposti, Stařec mluví hlouposti. Poutník. Pravda! Pryč s tou váhavostí! Pochybou se umořím. Rozhodnou jen statečností Z obav svých se vynořím. Všezvěd a Mámil. Vrhněme v žití se Ducha teď smělého –: 84 Poutník. Vrhněme v žití se Ducha teď smělého –: Všezvěd, Mámil a Poutník. Cokoli lidé Páší tam stkvělého, Veškery věnce, Co si uplítají, Veškera vítězství, kterýchž dobývají, Všechno jich prání,přání, Usilování, Dychtění, pachtění, Kořisti shánění, Vše to chcem bez strachu uzříti, Štěstí si nejsladší zvoliti! (Odejdou.) 5. Náměstí v městě života. Nesčíslné podoby sem tam se motají, larvy na tváři nosíce, které jen někdy smykají, když důvěrně spolu mluvit chtí, a za kterými všelijaké potvory vidět. Některé z podob mají svinský pysk, jiné psí zuby, jiné volové rohy, jiné oslíčí uši, jiné baziliskové oči, jiné liščí ocas, jiné vlčí pazoury, některé vidět a pávovým vysoko vytaženým krkem, jiné s dedkovým naježeným chocholem, některé s koňskými kopyty a t. d., nejvíc pak jest podobných opicím. Poutník a oba jeho průvodcové. Poutník. Co je to tady za laji? Mám z chatry špatné potěšenípotěšení. Jak rejdí a jak chřapají, A v škrabošky jsou zakukleni! 85 Všezvěd. Toť obyčej je. Každý zde Se tváří, jak to prospěch radí. Ostatně žije tak, jak chce: Co zařízení tomu vadí? Sbor podob. Vizte přece, vizte hocha! Jak podiven zevluje! Stojí tady jako socha, Mozek se mu zvrcuje. Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha! Poutník. A jakých za škraboškami Jest mrzkých potvor znamenati! Já mru samými hrůzami. Zda duchové tu řádí klatí? Mámil. Proč, příteli, se škaredíš A přikládáš tak přísnou míru? Hleď ke způsobě věci spíš, A vesel se v tom podob víru! Sbor podob. Nejeví-li tam ten mladouch Jakous nespokojenost? Na pozoru měj se padouch, Pěstí na něj je zde dost! Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha! 86 Poutník. Již nechci déle tady dlít! Všezvěd. Co pravíš? Zbrklé je tvé lání. Poutník. Ne, ne! Pryč tam, kde lépe být! Mámil. Jaké to dětské počínání! Sbor podob. (když odkvapí poutník, za kterým jdou oba jeho průvodcové).
Hle, již běží, spěchá, cválá, Že mu stačí sotva duch! Jakoby mu hlava plála Zimnicí, proráží vzduch. Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha! Dobře, že host podezřelý Letmo se nás vzdaluje: Kdo nám nechce druh být vřelý, Ten ať se nás varuje! Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha! (Odejdou.) 6. Místo v městě života. Poutník a oba jeho průvodcovéprůvodcové. Poutník, jimi zprovázen, také ulice proskoumal, v nichž rozliční stavové světa jsou usazeni, stav domovnídomovní, t. j. rodičové, dítky a čeládky, stav řemeslníků, stav učených, stav duchovní, stav vrchnosti a zprávců, a konečně stav rytířský.
Poutník. Co jste mi ukázali dosavad, Co zkusil jsem, má prsa nepokojí. 87 Zevnější lesk to, vnitřní chudoba, Plod chorobný ve skořepině lesklé, Pro věci marné vrchovatá muka, Pokrytství, lest a klam, boj závistný, Při tisícerém hoři mizera! Ó sladké štěstí, o něž usilovat Mě mocný pobádal pud v útrobě, Nevím tě sice dosud pojmenovat, Však neustále toužím po tobě! Kde tebe stihnu? V kterém světa kraji? Či nejsi na té zemi zrozeno? A obýváš tam v nebeském jen ráji, V obláčků jarních světlosť oděno? Všezvěd. Za krátko ňádra tvá se utiší Co’s upatřil, jen stinná byla strana, Jiné ti divadlo teď ukážem. Mámil. Do hradu Fortuny tě dovedem, Kde vznešená ta bytosť zásluhu Nesmrtelnosti věnci ozdobuje. Poutník. Že nesmrtností věnčí zásluhy? Toho dívání si přeji! Krásný musí pohled být, Když se vyšším mocem líbí, Záslužnosti věnce vít. 88 Neb kdo šlechetně se snaží, Svízelů se neštítě, Vavřínem ten budiž šlechtěn, Jenžto trvá věčitě, Aby jím se potomkové V činnosti své řídili, V stejném roznícení k cíli Ku stejnému měřili! Toho dívání si přeji! Krásný musí pohled být, Když se vyšším mocem líbí, Záslužnosti věnce vít. (Odejdou.) 7. Nádherný palác Fortunin. Obývají v něm některé osobnosti zasloužilé, též však přemnohé jiné. Malíři jsou zaměstnáni, by malovali podobizny těch, kteří v paláci obývají. Poutník a oba jeho průvodcové. Později Fortuna sama.
Všezvěd. Jak krásné je to v kobkách Fortuniných, Kde bohatství se třpytí se slávou! Radostně bloudí oko po těch síních, A citem vznešeným se prsa dmou. Mámil. Bez konce prostory se rozkládají, Lesk s vůní zápas vede, s hudbou zpěv. Zde skutkem stalo se, co lidé bájí, Že rozum sotva chápe vzácný zjev. 89 Poutník. Podiven stanu, věru užásám se! I plesám, že zde vidím muže statné, Na jichžto čele šlechetnosť se stkví, A ospravedlňuje odměnu, Jim udělenou. Avšak rcete, medle, Čím to, že zde tak mnozí obývají, Již na sobě znak mají sprostoty, Chasa to nerozumná, hříchů plná, A která přec, jak oni, v slávě kvete? Všezvěd a Mámil. Pořáde jsi nespokojen. Jenom příliš nežehrej! Vede-li se dobrým dobře, Tož těm druhým také přej! Poutník. A malíři tam, nemalují-li Ty šťastné, jež přijala Fortuna Do svého hradu? Bezpochyby chtějí Jich památku potomstvu zachovat. Leč čím to, čím, že nemalují tak, Jak svatá pravda káže? Zpotvořují Tvář šlechetnou a nejškaredější Se jejich štětcem stane krásostkvělou. Všezvěd a Mámil. Pořáde jsi nespokojen. Jenom příliš nežehrej! Dostaneš-li, čeho žádáš, Vrtochům svým výhost dej! (Vstoupí Fortuna.) 90 Poutník. Než řekněte, kdo neznámá ta žena, Jež ve prostrannou vstupuje teď síň? Na spůsob vladařky si počíná, Kteréž vše poddáno, kam pohlíží. Všezvěd a Mámil. Fortuna je tato žena, Vznešená a rozmilá. Klaň se jí, co můžeš, klaň se, By se k tobě sklonila! Fortuna. Co se rozvíjí – Než zas pomíjí – Ať se to v životě kolotá, A po mém zdání, Přání, uznání, Hned se těší a hned lopotá! Vše se mi kořit Musí, mně dvořit, Paní jsem docela svobodná! Staré zamítám, Nové, to vítám, Však věci změna je lahodná. (Vyžene z paláce některé z nejzasloužilejších, podobizny jiných zasloužilých vyhodí oknem.) Poutník. Běda, nejzasloužilejší Vypuzuje lítice, Podobizny nejslavnějších Mece v smětísmetí ulice! 91 Fortuna, Všezvěd a Mámil, Zda nebyla by zhoubná bída Při stálé jednotvárnosti? Vždyť jaro se zimou se střídá, Den světlý s noční tmavostí. Poutník. Ach, jak jsem já k litování! Zošklivuje se mi zem! Fortuna, Všezvěd a Mámil. Jen kde se přetvoření stává, Pučí se nové krásy stkvost; Jen úkazů proměna dává Lidskému bytí příjemnost. Poutník. Ach, jak jsem já k litování! Hnusí se mi déle žít. Nechci, nemohu to snésti, Lépe bude, v hrobě tlít! (Odkvapí. Jeho průvodcové jdou za ním.) 8. Místo v městě života. Poutník a oba jeho průvodcové.
Všezvěd a Mámil. Aj, šílenče, co hodláš počíti? Poutník. Pryč ode mne! vy jste mě zklamali! Pryč! Staň se, jak můj osud přikazuje! 92 Již znamenám, že štěstí pravého Na této zemi dopídit se nelze. Co za štěstí tu vychvalujete, Jest prchlá pěna, obraz oblakový, Při prvním vání se rozplývající. I často mrzký kvas jen smyslů, Vlekoucích ducha do prachu. Pryč! Staň se se mnou, co mi usouzeno! Mámil. Mějž důvěru k nám! Jsme ti přátelé! Či nepravil jsem ti hned z počátku, Jestliže v městě života se lecos Snad bude tobě zdáti hádankou, Či zmatenou neb divnou věcí, By’s se mnou radu bral? Všezvěd. Tam ve hradě královny Moudrosti Se hádanka ti rozluští, A vyjasní se temno. Otěže ona světa V pevných drží rukou, A vedlé spravedlnosti Vše rozhoduje stížnosti. Tam bouřlivé tvé srdce utiší se. Pojď za námi a dovedem tě k cíli! Poutník. Zas tedy mám se dověřiti, Že zde mi zkvete štěstí žádoucí? Ach od naděje upustiti, Jak sužuje to srdce trnoucí! 93 Přihrnuje se noc A bouře moc, Hromy hřímají, Blesky blýskají, Zem stená Rozštípena, A co šírý hrob se ušklebuje, Jenž nás všechny v bezdnu pohlcuje! Vítám tě, čáko, na stokrát; Tvá jitřenka mi zase svítí: Já půjdu za ní milerád – Ó nová čáka, nové žití! (Odejdou.) 9. Palác královny světa, Moudrosti. Tato sedí ve třpytícím se šperku na zvýšeném trůně, obstoupena svými radami a drabanty. Prosící v hojném počtu jí podávají pokorně své žádosti, by odstranila zlo, jímž jsou skličeni. Ona odevzdává žádosti svým radám k vyřízení. Poutník a oba jeho průvodcové. Sbor prosících. Přicházíme A prosíme Za milostné slitování. Ach lopotou A klopotou Jsme ubozí utýráni! Věz, hrůza zel, Hmyz to pekel, Má u nás moc a slávu! 94 Ó radou svou A vševladou Pomoz nám k právu, k právu! Moudrosť. Hlas vašich proseb uslyšela jsem, A odevzdala vaše žádosti Těm, kteréž zvolila jsem za své rádce. Čekejte trpělivě soudu jich! Všezvěd a Mámil. Ó jak velebné a milé Vzezření jest vládkyně, A jak mohutná a libá Řeč, co z jejích rtů plyne! Poutník. Kéž jen odpověď by její Správně zněla, jak má znít! Neboť bída žadatelů Musí, věru, velká být. Všezvěd a Mámil. Ejhle, radové teď vrací Prosícím jich žádosti! Saďme se, že brzy všichni Jásat budou radostí! Sbor prosících. (s odmrštěnými žádostmi v rukou). Nebeské moci, Voláme k vám! Jaká to přišla Odpověď nám! 95 Ha, naše prosby Zavrženy A k tomu ještě Potupeny! Nelidská ženo, Prokleta buď! Zoufalství plamen Sžírá nám hruď! Poutník. Toť, královno, já trpět nemohu! Zastávám ubohé ty. Pomoz jim! Neb bída v jejich tváře vryta jest Horšími jizvami, než vrývá hrom. Po právu pomoz jim, Anebo obořím se na tvůj trůn! Moudrosť. Jak, smělče, ty by’s opovážil se –? Všezvěd a Mámil. Ha, co konáš? Čekej přece, Jak se věc dál rozvine! Poutník. Mně však nelze, toto strpět, Nechť mě zhouba nemine! Všezvěd a Mámil. Jistě rozsudek je moudrý, Ač všem není po chuti! 96 Poutník. Mlčte! Královno, suď jinak, Sic můj hněv tě donutí! Moudrosť. Nemáš tu déle svár a bouřku tropit! Nuž, stráže moje, hleďte se ho chopit! (Když drabanti chopit se chtějí poutníka, zjeví se nenadále Šalomoun s komonstvem ozářenců.) Šalomoun. Ustupte! Ustupte! Ustupte! Poutník. Ó jaký muž to! Velebnému Se nebešťanu podobá Důvěrou spěje srdce k němu, A slastí plesá útroba. Sbor prosících. Ó jaký muž to! Velebnému Se nebešťanu podobá. Důvěrou spěje srdce k němu, A slastí plesá útroba. Komonstvo Šalamounovo. Kdo by chtěl zoufat, bezprávím sklíčen, Pomni, že spravednosť obstojí! Na konci vždycky zvítězí dobré, Třeba i nejtužším po boji. 97 Poutník a sbor prosících. Ó jaký muž to! Velebnému Se nebešťanu podobá. Důvěrou spěje srdce k němu, A slastí plesá útroba. Šalomoun. Buď dobré mysli, june! Nestrachuj se! Vy nešťastníci všichni těšte se! S nadzemských krajin sestupuji, Bych poskyt ochranu a pomoc vám. Se tváře především té naduté, Bezbožné královny, kterou se zove, Škrabošku strhnu nádhernou. Hle, jestiť pouhá pavučina, A přilíčena ohyzdná je tvář! A že teď mlčí, pokořena jsouc, I s svými radami a drabanty, Tož pojďte, poslouchejte pravé Moudrostí naučení, Jež hlásat budu po všech ulicích! Chci nové světu dáti zákony, A nový všechněch věcí pořádek Má povstat ze směsice tmavé noci. Poutník. Nezoufejte! Nezoufejte! Spása teď k nám zavítá. Zajásejte a plesejte! Štěstí den nám zasvítá. 98 Sbor prosících. Nezoufejme! Nezoufejme! Spása teď k nám zavítá. Zajásejme a plesejme! Štěstí den nám zasvítá. Poutník, sbor prosících a Šalomounovo komonstvo. Ó sláva, sláva! Vzata moc jest zlému, A právo vládne, vlídná dobrota, A člověčenstvu znova spasenému Teď v hojnosti se prýští blahota. Ó sláva, sláva! V ráj se proměnilo, V ráj nebeský to zemské vězení; Vše žádoucí se u nás uhostilo: Ó „sláva,“ pějme, z mrtvých vzkříšeni. Částka druhá. 1. Předešlý palác. Královna světa, Moudrosť a její radové. Radové. Nemůžem, královno! až posud Se z uleknutí zotavit. Ha, věc ta neslýchaná hrozí Nás o rozumy připravit! Jak zhanobil tě host neznámý, Kdež měl tě spíše oslavit! Ha, věc ta neslýchaná hrozí Nás o rozumy připravit! 99 Moudrosť. Jsem odhodlána, připravena, Se hrozně, strašně na něm pomstit, Kdokoli je, A vymyšlená pomsta, doufám, Mně podaří se! Radové. Co hodláš, královno! Ó svěř se nám! Opři se o věrné své služebníky! Neb ty-li padneš, je i po nás veta. Moudrosť. Krásota ženská Zahubiž ho, Krásota ženská zahubiž ho, Jak zahubila již tisíce! Služebničky moje Mají ho obletovat, ho vábit, loudit, Až chytí se v jich sítích ku své hanbě! Vy mezi lid se míchejte, Ten lehkověrný lid, Jenž od každého dá se vodit, A rozpalte jej proti nestydovi! Radové. Toť chytře vymyšleno, královno! Ó věčná sláva důvtipnosti tvé! Ty zvítězíš! My v poslušnosti jdeme. (Odejdou.) §101 Moudrosť. Planu žádostí se mstíti: Bych však mohla zvítěziti, Krásu ženskou přivolám. Reky ona podrobila, Obry ona podmanila – Ha, jí soku odolám! I nesmrtní, přioděni V roucho těla, bez želení Blížit se k ní nemohou. Vše ve světě široširém, Zachváceno smyslů vírem, Koří se jí u nohou. Planu žádostí se mstíti: Bych však mohla zvítěziti, Krásu ženskou přivolám. Také jeho opitomí, Také jeho sílu zlomí – Nuž, jí soku odolám! (Odejde.) 2. Náměstí v městě života. Lid nese Šalomouna ve skvostném sedadle. Šalomounovo komonstvo jest mezi lidem.
Sbor lidu. Sláva hostu neznámému, Od nebes k nám poslanému Lesklých duchův ze sboru Na těchu i podporu! 100 Chce nás všechny oblažiti Slovem jak i jednáním: Stelte na cesty mu kvítí, Vítejte ho jásáním! Slunce svítí po mrakotách, Štěstí přišlo po klopotách, Zjištěna je budoucnost: Veleben buď vzácný host! (Odejdou. Vystoupí poutník a oba jeho průvodcové.) Poutník. Slyšíte-li ten lidu jásot hřímat? Jak vlnobití hlučí k oblakům. Toť muž, po němž mé srdce toužilo! Mámil. Bludička míhá se ti před očima, A zavede tě do bahnité hloubi. Všezvěd. Viz, zdali pokušení odolá! V ohni se jádro zlata osvědčuje. Poutník. Mlčte! Mluvíte tu slova, Hanebnou lží zkalená. Naděje mé kotva jesti Na dno jisté spuštěna. Ha, tato bytosť Dokonalá, Kterážto s nebes K nám se brala, Nezavadí: 102 Ducha silou, Mravů ctností, Svou nadzemskou Mohútností, Příští nám život Osladí! Nové povstane tvorstvo, Jak ona pokyne, A to staré, umrtvělé Zahyne! Jinou na sebe vezme Život tvář, A ji šlechtit bude Růžová zář! Mlčte! Mluvili jste slova, Hanebnou lží zkalená. Naděje mé kotva jesti Na dno jisté spuštěna. Mámil a Všezvěd. Viz přec, jak ho sličné dívky Pozdravují s okna tam! Poutník. On jest skalopevný, nikdy Nezviklá ho smyslů mam! Mámil a Všezvěd. Jak se luzně usmívají, Jak mu vábně kývají! 103 Poutník. Mlčte! Mužové, jak on jest, Nikdy neklopýtají! Mámil a Všezvěd. Leč on stane, mluví k dívkám – Sestupuje s trůnu již! Poutník. Běda, co teď zřím! Pryč k němu! Pomoc má ho zachraniž! (Odkvapí. Jeho průvodcové jdou za ním.) 3. Palác královny světa, Moudrosti.
Moudrosť. Vy šeré moci, zkázonosné, Ó pomozte mi, pomozte! Mraky mu zatemňujte ducha, By jasného dne neviděl; Vilnosti jed Mu kapejte v žíly, By rozpálil se smyslnosti žárem, By rozum jeho zprahl, A zkrocen, vymužen On chřadl v rozkoších, tuk sžírajících! Dychtivostí po mstě planu! Vpadne-li jen v onu pasť? Spatřit jeho zničeného, Ha, jaká to bude slasť! 104 Šeré moci, zkázonosné, Neoslyšte královny! Zvítězím-li já v tom boji, Zvítězíte spolu vy. Někteří radové (přicházejí). Předstupujeme s jásotem: Tvůj podnik podařil se! Již ukrutný lev běhl v síť, Již obr podrobil se! Moudrosť. On podleh’, on jest přemožen? Radové. On podleh’, on jest přemožen, V tvých tenatech se vine! Ozdob si skráně vavřínem, Jenž nikdy nepomine! Moudrosť. Ó sláva, mé jest vítězství! Jiní radové (přicházejí).
Předstupujeme s jásotem: Tvůj podnik podařil se! Nad věcí, co se udála, Lid užás’, rozvzteklil se. Moudrosť. On podleh’, on jest přemožen! 105 Radové. Lid tebe znova velebí, A k tobě zas se vine: Ozdob si skráně vavřínem, Jenž nikdy nepomine! Moudrosť. Ó sláva, mé jest vítězství! Moudrosť a veškeří radové. Ruce si podejme, Plesejme, jásejme, Až zděmi zatřese hřmotný náš hlas! Slávy jsme dobyli, Odpůrce zkazili, Jak svět kdy koloval, koluje zas! Kdo se teď odváží Kout, co nám překáží, Hrdě u vládařskou vmísit se věc? Nechť s námi kdokoli Z nejtužších zápolí, Krásota ženská ho překoná přec! (Odejdou.) 4. Náměstí v městě života. Šalomounovo komonstvo v rukou rozvztekleného lidu. Sbor lidí. Hrozně jsme šáleni, Hanebně šizeni; Nešetřme jich! 106 Spolu jsou šibali, Spolu nás zklamali: Trestejme pych! Někteří z lidu. Buďtež zatraceni! Jiní. Umučeni – Zas jiní. V řeky proudu – Ještě jiní. V ohně čmoudu! Šalomounovo komonstvo. Běda běda! I tys padnul, Jenž jsi na zemi kdys vládnul S bezpříkladnou moudrostí! Počal’s krásně, jak den mladý Z rána vychází, pln vnady, A teď vázneš v temnosti! Vznešen jsa nad každou mdlobu, Bůh jen zmůže pekla zlobu! Někteří z lidu. Buďtež zatraceni! Jiní. Umučeni – Zas jiní. V řeky proudu – 107 Ještě jiní. V ohně čmoudu! Šalomounovo komonstvo. Že’s dal zpupností se splésti, Planou marností se svésti, Mrštil svatou úlohou! Že’s se nestřeh’ obezřele, Nepomyslil na anděle, Padnuvší též pýchou svou! Vznešen jsa nad každou mdlobu, Bůh jen zmůže pekla zlobu! Sbor lidí. Hrozně jsme šáleni, Hanebně šizeni: Nešetřme jich! Spolu jsou šibali, Spolu nás zklamali: Trestejme pych! Někteří z lidu. Buďtež zatraceni! Jiní. Umučeni – Zas jiní. V řeky proudu – Ještě jiní. V ohně čmoudu! (Rozzuřeně povykujíce odejdou s komonstvem Šalomounovým. Vystoupí poutník a oba jeho průvodcové.) 108 Poutník. Ó běda, svět se bouří, zpouzí se! Ještě mi žasem všechny údy trnou, Událosť ohromná mi mate rozum. On Šalomoun! Tím, chlubil se, že jest, Když se ho lichotnice tázaly. Ha, mrtví z hrobů vstávají, By zemi oblažili, A běda! hřeší, a vinou stíženi Již nedovedou zemi oblažiti! A ony mocnosti, Jež jsou jich mocnější a statečnější, Ty prázdní, zahálejí, mlčí – Ha, věcí běh zůstane věčně stejným! Všezvěd a Mámil. Máš krev příliš těžkou, shustlou. Dej si říci, vzchop se přece! Buď, jak ptáček je vně klece, Buď, jak ryba v čerstvé řece, Neshledáš pak zem tak zpustlou! Ba věru, pln lahod A kochavých náhod Jest tento svět, Všech světů květ! Ó pojď, ó pojď, Pojď, pojď! Vrhněme v žití se Ducha teď smělého: Cokoli lidé Páší tam stkvělého, 109 Veškery věnce, Co si uplítají, Veškera vítězství, Kterýchž dobývají, Všechno jich přání, Usilování, Dychtění, pachtění, Kořisti shánění, Vše to chcem bez strachu uzříti, Štěstí si nejsladší zvoliti! Poutník. Ne, volám, ne, a ještě jednou ne! Nechci, bych z nova Byl zchvácen vírem, Jenž strašlivě mnou zmítal, Až vyvrhnul mne na břeh holopustý. Jsme rozloučeni na ten marný život: Opusťte mne, Vzdalujte se, Pryč od mého boku! Na této zemi štěstí nenaleznu, Pročež k jiným já hvězdám poplavu! (Odkvapí.) Všezvěd a Mámil. Aj běž tedy po libosti, Třeba smrť si udělej! Nic-li neznáš povolnosti, Tož se s tebou děj, co děj! Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha! 110 A jak tobě, má se státi Všem, kdo jak ty vzdorují! Chtí-li žitím pohrdati, Nechť se v hrobě radují! Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha! (Odejdou.) 5. Předešlí čtyři duchové nebeští (jeví se zase). Nad země puchem, nad temnem nocí, Čím stezky jsou lidské zahaleny, Vznášíme my se, nebeské moci, K smrtníkům láskou nakloněny. A vzdvihnou-li k nebesům své zraky, Upřímnou vírou planoucí, Tož jasné slunce rozplaší mraky, A zastkví se spása jim žádoucí. (Zmizí.) 6. Poutník (u tmavé hlubiny, kterou město života jest ohrazeno).
Zimničně hoří mně hlava, Divoce proudí krev má žilami, Jež bijí bouřlivě! Můj počet se životem Jest udělán. 111 Mrštím jím jako skořepinou, Žádného jádra v sobě nemající. Tam směřuj, tam můj let, Kde nadvětří neobmezené Své ruce k obejmutí rozpíná, Kde slunce září, Kde měsíc svítí, Kde líbezné hvězdy blýskají! Co mne zdržuje? Jeden skok v tu noc, A bude dokonáno! V tu noc? V tu noc? Ó běda mi a zase běda! Ha, kdo mně dává bezpečnosť, Že za tou nocí naleznu, Co zde jsem hledal, marně hledal – štěstí? Mrtví vstávají Z hrobů svých, A nepřinášejí žádného štěstí, Žádného štěstí odtamtud! Co někdy člověkem se stalo, Toť k žádnému štěstí není určeno: Nejčistší duchové si je, Co klenot svůj výhradní, přivlastnili – Člověku usouzena věčná strasť. Slyš mě tedy, možno je-li, Všeho tvůrce, říditeli, Milostně sluch nastav svůj! Ó mějž se mnou slitování, Nad bídníkem smilování, Slitování, Bože můj! 112 Vždyť jsi každé z nás bytostí Touhu dal po blaženosti – Strojíš-li si posměch z nás? Chtěl’s, bychom se roztoužili, A pak v slzách pohynuli? Ó můj Bože, slyš můj hlas! Hlas s nebe. Po dlouhém čase ponejprvé Na Boha svého si zpomínáš. Avšak voláš: On tebe blízek. Poutník. Ó jaký hlas to! Lahoda projímá srdce mé! Vzkříšení jarní věterek Provívá ňádra moje! Hlas s nebe. Leč prv, než dále uslyšíš, Navrať se, odkud’s vyšel, Do domu srdce svého, A zavři dvéře za sebou! Poutník. Navrátit mám se Do domu srdce svého? Ó běda, co tu spatřuji!: „Obrázky, pěkného někdy díla, Jakž zdá se, leč barev zašlých – Rozházené žebříky, Polámané a stroskotané – 113 Skřípce a provazy Poštípané a rozmetané – I veliká křídla, Však s peřím vyšklubaným – Též kola hodinná S porušenými válci, zoubky, sloupci –“ *) Ó běda, jak tu pomoci? Hlas s nebe,nebe. „Kde’s byl, ó synu můj? Kde’s byl tak dlouho? Kudy si chodil? Čeho’s v světě hledal? Potěšení? I kde’s je hledat měl, Než v Bohu? A kde Boha, Než v chrámě jeho? A který Chrám Boha živého, než chrám živý, Kterýž on sobě připravil sám, Než srdce tvé vlastní? Díval jsem se, ó synu můj, když’s bloudil: Avšak již jsem se déle dívat nechtěl, Přivedl jsem tě k sobě Tebe do tebe uveda. Neb tu jsem sobě zvolil Palác k bydlení svému: Chceš-li tu bydliti se mnou, Najdeš tu, čehož jsi v světě Nadarmo hledal: Pokoj, utěšení, slávu a sytosť všeho. Toť slibuji, synu můj, Zklamán nebudeš, jako tamto!“ ——— *) Místa se znamením „ jsou z Komenského samého s nepatrnými změnami.
114 Poutník. Ó Bože, viz slzami zroseného Nad hříchem svým, nad hroznou vinou svou! Na venčí spěla touha srdce mého, Než tebe nechoval jsem ve prsou! A přec jen ty’s zdroj pravé blaženosti, Jen u tebe je útěcha a klid, Ty’s slasť a líbosť všechny nad líbosti, Ty poskytuješ věčný blahocit! Ach slzami moh’ bych se rozplývati, Jen slovem tvým můj žal se utiší! Chceš-li mě za mou vinu potrestati, Zde jsem, neb ty’s má žádost nejvyšší! Hlas s nebe. „Nebojž se, milý můj! Já s tebou jsem, tvůj vykupitel, Já utěšitel tvůj. Neboj se! Aj nepravosť tvá odňata Jest od tebe, a hřích tvůj shlazen. Ostříhej se jen v tom, K čemu jsem zavolal tě, A jak ti cestu ukáži, Tak jí kráčej! Buď v světě, dokud tě tam nechávám, Poutníkem, podruhem a hostem U mne pak zde domácím mým, Nebešťanství právo tobě se dává! Zemských věci, dokud tam jsi, Užívej, v nebeských se kochej! 115 Buď povolný mně, Odporný a odbojný tělu! K citedlnosti běd bližních Buď útlý, K snášení vlastních křivd Otrlý! Ostříhej vnitř Tobě ode mne poručené Sprostnosti! Měj jazyk tichý, srdce hlasné! Tak budeš-li činiti, Blažený jsi a dobře bude tobě!“ Poutník. Jsem vyhojen, jsem zotaven, Z pout nesmělosti vybaven! Obstojím ve všech nesnázích, Neb Boha chovám v prsou svých! Nechť nevražná zahrozí moc, A přivalí se bouřky noc, Obstojím ve všech nesnázích, Neb Boha chovám v prsou svých! Nechť vábný den mi zasvitne, Svod dar na dar mi naskytne, Obstojím ve všech nesnázích, Neb Boha chovám v prsou svých! Děj se, co děj, staň se, co staň, Mám statnou mysl silnou zbraň, Obstojím ve všech nesnázích, Neb Boha chovám v prsou svých! (Provázen sborem neviditelných duchův, jenž je vždy hlasitějším.) 116 Požehnán buď Hospodin Bůh náš, Zem i nebe ho oslavujtež: Předností jeho vrchovatosť Všechna ústa zvelebujtež! Tak veliká jest jeho moc, Že nelze jí dostíhati, A moudrosť jeho tak veliká, Že nelze ji prozpytovati! A beze břehu, beze dna Jest jeho milosti pramen: Buď Bůh náš chválen a vyvyšován Na věky věkův! Amen.