Mlhavý hrad.
Pan Hakon krále v bitvě zklal,
By v Norvegách sám kraloval.
Teď pustinou cválá v noci mlhové,
Za ním se hrnou jeho manové.
Na hradě královském byl by rád,
By dnes ještě počal slavně kralovat.
„Hej, manové, ku předu poskokem!
Blaze tam na hradě vysokém!“
A pádí, jak vichřice houkavá,
Že komonstvo pozadu zůstává.
Však za ním a před ním a kol něho,
Ve víru moře tmavého,
137
Duchové pomsty těkají –
Před zrakem lidským se skrývají.
Ty z řiďoučké mlhy tvoří hrad,
Od královského nelze ho rozeznat.
Již klenou bránu, a věžaté zdi
V největší rychlosti budují,
A staví schody – samý to mam –
Ke trůnní síni, ke komnatám,
A v síni trůn královský chystají,
A žezlo a korunu skládají.
A hrad by nebyl bez svíček,
V něm hromady vzněcují bludiček,
A ty blyští se a se kmitají,
Pana Hakona k sobě lákají.
Již branou vjel ten zpupnělý pán:
„Buď oř můj v konici obstarán!“
A přes schody, z komnat do komnat:
„Což nikdo mne nevítá? Spí celý hrad?“
A do síní spěchá, vzhůru ke trůnu,
Již v ruce má žezlo, na hlavě korunu:
„Vzbuďte se spáči! Blíží se den!
Váš král vás volá, král přítomen!“
Tak volá. Tu hučí a syčí vichřice,
A zhasínací světlice,
138
A zdi a věže se viklají,
A schody a komnaty klesají,
Jen na trůně Hakon v povětří vznáší se,
A celý se třese a straší se,
Neb pod ním propasť beze dna
Tmavou svou tlamu rozdírá.
A lítá vichřice hučí a syčí zas,
A trůn se boří na ten hlas,
A Hakon se žezlem a s korunou,
A s celou zpupnělostí svou,
Jako kdys z oblak ledová kra,
Padá – až ho pohltí propasti tma.
A manové teď na místě jsou,
Kde mlhový hrad stál před chvilkou.
Tu oře bez pána poznají,
A hledají pána a pátrají,
Pátrají vůkol na sto mil –
Pan Hakon již nikdy se, nikdy nezjevil.