Pěšky jako za vozem.

Pěšky jako za vozem.
To je hádání a pomlouvání, proč prý měla najednou tři ohlášky. Nechtěla, by slečinky a paní třikrát tahaly ji na vážky. 39 Z mudrosloví.
Doplněná a opravená přísloví.
Jedna pověsť druhou plodí, muž-li s cizí ženou chodí.
Těžká shoda s ohněm voda, pivo vodě již se poddá.
Často pod večer pláče, kdo se směje z rána, ráno hubička, večer od ženy rána.
Nehas – když nemáš žízně. Mnoho psů – veliká daň. Ranní ptáče dál doskáče – v přírodě než v kleci. Dokudko-li jest žíti, vší touhy se nelze zbýti – za to peněz. Proste, a vyženou vás; hledejte, a nenaleznete; klepejte, a bude vám naklepáno. Co se vleče – jest vlečka. Kdo na dvou stolicích sedá – musí platit za obě. Pán Bůh ti dal ruce, abys bral – policajtovi, aby sebral. [40] Ruka neudělá kluka – leda ruka pernikářova. Po tmě – nastává ráno. Kdo se pýří – ať se na červeno nalíčí a nebude se pýřit. Železo rez zžírá – pes kosti. Zlý pláče od závisti – kuchařka od křenu. Práce živí – pečeně ale ještě více. Kdo pozdě chodí – nepřijde brzy. Muž v domě hlavou, žena hubou. Příležitosť dělá zloděje – hezké děvy milovníka. Co se stalo – přichází do novin. Moudřejší ustoupí – když je hloupý. Kdo se za svůj jazyk stydí – ať mlčí. Kdo se v mládí čemu naučí – k stáru to zapomene. Slovo dělá muže – žena pro muže „pantofel“. Kdo ničeho nemá – nemusí se báti zloděje. Kdo jest širokých plecí – toho odvedou na vojnu. Jaký farář – taková kuchařka. Bez krále – není mariáše. Kdo maže – ten se umaže. Kdo v peci bývá – jmenuje se kominík. Šaty nedělají muže – nýbrž ženu. Čí chleba jíš, toho píseň zpívej – nesmíš ale chraptiti. 41 Stará láska nerezaví – za to ale sešediví. Kdo nemá v hlavě, musí míti v kapse. Podle ovoce poznáš strom – burše podle flastrů. Kdo nemá zubův – ať jde k Dru Wachsmannovi.
Aforismy.
Hubička mladé dívky je bernou mincí; každý se po ní shání, časem však pozbývá ceny, a když děva sestárne, přichází mince ta z oběhu a dává se nanejvýš jako peníz bezcenný dětem.
Tenorista podobá se touristovi: čím větší výšky dostoupí (svým hlasem), tím krásnější má ve světě vyhlídky.
Žena jest jako svíčka, kdežto muž jest knot. Knotem svítí a leskne se svíčka – žena, a čím ona více ve světě se blýská – svítí, tím více trpí tím muž – knot.
Jazyk ženy jest jako větrný mlýn, avšak s tím rozdílem, že se netočí po větru, nýbrž vždy proti větruvětru, a že i při bezvětří stěží dá se zastaviti.
Ženštiny jsou vrcholem záhady; čím menší nožkou je příroda obdařila, tím spíše baží, aby mohly žíti „na velké noze“, a čím více špoulí malinká ústa svá, tím větší lžicí chtějí světa užívati.
Dvojženství nemělo by býti trestným. Proč? Poněvadž jen nepříčetný může se ho dopustiti.
42 Mamonář jest jako slepice; oba pořád hrabou, avšak mamonář není jako slepice, poněvadž mu to nejde jako slepici k duhu.
Čím starší jest člověk, tím pomalejší jest jeho chůze. A přece podivno: čím jest starší, tím rychleji kráčí ke hrobu.
Báseň formou zdařilá, obsahem však prázdná, podobá se slamníku v obalu safianovém.
Pravý mudrc musí býti tuze skromný, neboť se jinak ani nedá mysliti, že se mohl přiznati k tomu, že při vší své moudrosti vlastně ničeho neví.
Poklony podobají se falešným penězům, avšak s tím rozdílem, že onyno rády, tyto ale nerady se přijímají.
Slova „dále“ užívá se, klepá-li někdo na dvéře našeho bytu. Co je to „dále“? – Slovo, kterým člověka od sebe odpuzujeme! Chybno jest tedy, užívati slova toho, i mělo by se mnohem vhodněji říkat „blíže“!
Všeobecně se míní, že peklo jest skryto hluboko v zemi, kdežto nebe že nad námi jest povzneseno, a přece, vyhodí-li člověk peníze „do větru“, říkáme, že jsou v pekle.
Obyčejně řekne ten, kdo vyvede nějaký hloupý kousek: „To bych si dal raději pohlavek,“ ale nevzpomene při tom na to, že kdyby to pro nic a za nic učinil, že by právě ten nejhloupější kousek vyvedl.
Mnohý si již uškodil, že sobě neviděl do úst; nebylo by záhodno, aby takový dříve, nežli co řekne, podíval se do zrcadla?
43 Špatní bruslaři podobají se špatným bankám; tyto jako onino každou chvíli padnou.
O mnohých slavných mužích píší životopisci, že uzřeli světlo světa toho neb onoho dne. A což pak, když se narodili v noci?
Může-liž býti žena andělem? – Nikoliv, poněvadž anděl jest u všech národů mužského pohlaví.
Lehkomyslný maturant podobá se prskavce, neboť, když jest nejvýš, praskne.
Obyčejně ztratí hlavu ten, kdo nalezne srdce.
Adam dle písma Svatého byl stvořen dříve nežli jeho družka Eva. Nezdá se Vám však, že tomu bylo naopak? Neboť na počátku bylo slovo, a to přece mohlo vyjíti toliko z úst ženy, zrovna tak, jako vyjde i poslední slovo vždy z jejích úst.
Kritikové nejlépe by se hodili k zbourání židovského města, neboť dovedou všechno strhati.
Žena jest jako bota, která se lehce obouvá, ale těžce zouvá.
Lidské srdce jest jako nezdárné dítě; ono pořád tluče.
Vtipkář, jenž se svému vtipu směje, podobá se člověku, který, chtěje si v zimě zatopiti, polévá vodou svůj vlastní podpal.
Každý se žení jinak. Astronom nalezl svou hvězdu. Advokát dává se do životního procesu. Chemik vchází 44 do nerozlučného spojení. Hrobník si kopá vlastní hrob. Velocipedista dojel k branám ráje. Střelec vidí cíl svých tužeb. Meteorolog předvídá bouřku. Plavec pluje k přístavu žádanému. Hráč (v loterii) udělal terno. Kovář do toho bouchnul. Filosof vyvedl hloupý kousek. Zahradník zakládá si čertovu zahrádku. Obuvník přichází pod pantofel. Zedník si zakládá domácí krb. Redaktor dal se spjati okovy hymenu. Rybář uvízl v síti. Generál dobyl pevnosť.
Spisovatel podobá se kocouru; čím více se mu lichotí, tím více škrabe.
To jest nesmyslné, že professoři kárají nejvíce žáky, kteří ve svých úkolech chyb nadělají; vždyť přece mají věděti, že chybami se člověk učí.
Říci člověku pravdu do očí, jest jako pustiti do něho elektrický proud, který se ho z počátku nemile dotkne, třebas i jej omráčí, ale později čivy jeho otuží; kdežto pochlebovati člověku jest jako dávati mu opia, které se ho z počátku dotkne příjemně, ale potom čivy jeho otupí.
Modré oči dívčiny jsou jako nebeský blankyt, který se však příliš často zachmuří a potom z něho proudí slzy.
V čas cholery nejlépe jest vzíti si svárlivou ženu, poněvadž bouřky čistí vzduch.
Není-li muž hlavou rodiny, čím je žena? – Nohou, poněvadž muž jest pod pantoflem.
Mnohý tvrdí, že kalendář jest špatný prorok. Tomu však není tak, kalendář jest dobrý pro rok.
45 Dobrý fotograf hodí se znamenitě za svátečního střelce, neboť každého dobře trefí.
Fotograf jest jediný člověk, kterému ženy nezazlívají, když je nechá seděti.
Fotograf vyzná se dojista také v kuchařském umění, neboť každého, kdo k němu přijde, dá hned na plotnu.
Jest věru podivuhodno, že se dámy tak rády dávají fotografovati, ačkoliv při fotografování musejí mlčeti!
Fotograf jest člověk velice nedůsledný, neboť má hned názory negativnínegativní, a hned zase positivní.
Fotograf jest veliký chytrák, neboť každého, koho fotografuje, dovede za krátký čas vstrčiti do kapsy.
Každý fotograf jest řádný člověk; jeho umění jeví se vždy v dobrém světle.
Že jsou pražské mlékařky hotové bryndalky, kdož by o tom pochybovati chtěl, co však mně nedávno se stalo, překročuje již veškeré mezníky. Mlékařka mně přinesla do domu to prý tak zvané mléko v bandasce – chci je vlíti do sklenice – a hle, co v ní spatřím? Čistou vodu. „Co to má býti, mlékařko?“ zahartusím na ni. „Ach, odpustějí, milostpane,“ odvětí mně na to mlékařka. „To nejspíše moje dcera zapomněla přilíti mléka.“
46 Humoresky.
Abonenti. (Obrázek z divadla.)
„Tu máš, Pavle, pro léto předplatní lístek do Národního,“ pravil pan Picek k svému synovci před svým odjezdem na letní byt. „Je ten můj strýček přece jen dobrák,“ myslí si Pavel, usedaje v divadle na přízemní sedadlo – a což nejvíce váží – vedle rozkošného andílka. On c. k. auskultant, černooký, s krásnými licousy – ona blondýnka se snivýma modrýma očima a labutí šíjí. Ký div, že dle zákonů fysiky dva tyto na pohled různé poly se přitahují, a nežli se obrátíš, jsou již oba v hovoru, poskytujícím oběma blažených pocitů probouzející se první lásky. „Smím vás, ctěná slečno, doprovoditi?“ nabízí se Pavel. Růženka – tak se jmenoval andílek – sklopí cudně očka a mlčky přisvědčí. Sladký hovor cestou, významné pohledy, za nedlouho pak u domu ruky stisk, na to vrznutí klíče ve vratech, a blažený pan auskultant, doprovodiv svou vyvolenou, ubírá se domů.
[47] Každý takový paragrafista jest ukrutně praktický člověk, který dobře ví, že láska, připočte-li se k tomu třeba 500 zl. adjuta, neposkytuje ani bažantůvbažantův, ani ústřic. Nebude tedy nikomu nadivno sluchu, že Pavel neměl nic pilnějšího na práci, nežli se doma honem podívati do divadelního kalendáře, kdo jest majetníkem sedadla, na němž před hodinou spočívala bytosť jemu t. č. nejdražší. „Paní Svobodová, to není možné!“ zvolá Pavel, nechtěje ani uvěřiti svým očím. „Tedy paní Svobodová, o které mně můj přítel vyprávěl, že jest majetnicí čtyř domů? Znamenitá to vdovička a ještě výtečnější dceruška.“ Náš hrdina byl by málem radostným poskokem vyrazil hlavou strop. Marně dnes pokoušel se o spánek. Jakmile zavřel oči, tanula před ním stále jen stepilá Růženčina postava se svým pěkným věnem. Ráno záhy vstal, oblékl se a v sedm hodin již byl na cestě do kanceláře. Velepilný to úřadník. Myslíte? Myslíte skutečně, že tam spěchal k vůli stranám, jež měl vyslechnouti? Chyba lávky, schematismus na jeho stolku spočívající táhl jej k sobě silou neodolatelnou. „Skutečně, paní Svobodová jest majetnicí jednoho – dvou – tří – čtyř pražských domů... Jen neváznou-li na nich dluhy?“ myslí si opatrný Pavel. Leč snadná pomoc. Knihy pozemkové nejsou daleko. Krok a skok, a již se probírá Pavel tuhými listy: „Vivat, domy čisty jako sklo, ani dloužku.“ Výslech stran mu dnes nešel nějak od „fleku“, byl velmi roztržit. Výslech byl u konce, leč Pavel marně se díval do akt, mysl jeho zalétala jinam.
48 „Jak ten čas pomalu utíká! Kéž by byl večer!“ myslil si dnes Pavel. Jedvaže se večera dočkati mohl. Konečně byl opět po boku své vytoužené. „Jak se na ty večery těším!“ praví k své sličné sousedce. „Ach, já také, zvláště Sklenářovou vidím tuze ráda.“ „Také já, avšak vzdor vší úctě k ní někoho jiného vidím ještě raději,“ prozrazoval Pavel. „A kdo pak je to, pane?“ vyzvídala šelmovská Růženka. „Což pak neuhodnete?“ Na místě odpovědi se zvědavá naše Růženka ovšem zapýřila, což bylo odpovědí neméně delikátní jako srozumitelnou. Po krátkém významném pomlčení zve Růženka pana auskultanta, aby v neděli navštívil její maminku. Pavel rozradostněně slíbil. Kdo by také dovedl odolati prosbám tak sličné sousedky? Jest neděle. Pavel baví se rozkošně jak s dceruškoudceruškou, tak s matinkou, které se Pavel ukrutně líbí. Pan auskultant dostává víc a více kuráže, až konečně praskla ledová kůra ostychu, a náš milovník požádá maminku o ruku rozkošné dcerušky. O čem snil, vyplnilo se; maminka dala své svolení, auskultant byl v devátém nebi a radostí téměř bez sebe. Tu vstoupí do pokoje služka: „Prosím, zde nesu psaní.“ „Aha, od bratra,“ praví milostpaní, otevře dopis a odhodí obálku stranou. Náhodou uvízlo sokolí oko auskultantovo na obálce, leč co to? Adresa nesvědčí paní Svobodové, nýbrž paní Valentové.
49 „Račte odpustiti, matinko; jest to psaní pro vás?“ „Nu, ano.“ „Ale adresa vám přece nesvědčí?“ namítá Pavel. „Jak pak by ne?“ směje se matinka. „Ale, božínku, vždyť – – vždyť na sedadlo číslo 80. jest předplacena paní Svobodová.“ „Ano, máte pravdu. Na sedadlo to jest předplacena paní Svobodová, naše domácí, kteráž, odebravši se na letní byt, dala nám svůj lístek k volnému použití.“ Náš auskultant spadl s nebe. Ze čtyř domů pojednou viděl jenom zříceniny. Leč co naplat. Co čestný muž dané slovo již zrušiti nemohl, a bylo mu tedy kousnouti do trpkého jablka. Avšak nikoli; vždyť Růženka byla jablíčkem, do kterého již bez čtyř domů se Pavel celý zakousl. Nezrušil proto daného slova, a dnes – jest tomu právě rok – jsou Pavel a Růženka již nejšťastnějšími manžely pod sluncem. Na místě vezdejších statků dostalo se jim pak jiného roztomilého nadělení, které by dnes jistě nezměnili ani za deset velikých domů.
Záhadné jaternice.
I.
Saský bankéř pán z Blumenfeldů seděl pohodlně v lenošce a dýmal, když tu otevře pokojská dvéře: „Dobré jitro, milostpane; posel přinesl právě noviny, zde jsou.“ „Děkuji,“ odvětil dobrosrdečně pán z Blumenfeldů a dal se do čtení. „To je mrzuté,“ a pan Blumenfeld vrtěl při výroku tom valně již prošedivělou hlavou svojí; „to je vskutku 50 mrzuté, že se v Rakousku o to starají, aby se tam naše losy neodebíraly. Přítel mně poslal peníze, a já mu nemohu ty losy zaslati, které jsem mu slíbil. To jest mně věru velice líto,“ a modravé obláčky dýmu rozprostřely se po stkvostném saloně nejbohatšího bankéře saského. – –
II.
„Dejte sem ty škatule!“ volá starší úřadník při poště pan Hrubý na svého podřízeného pana Tichošlápka. „Rychle sem s nimi, je již pozdě, a já mám na spěch.“ A mladý úřadník namáhá se v potu tváři, aby vyhověl příkazu; vždyť věděl, že zdvořilosť není právě slabou stránkou pana Hrubého, a mimo to chtěl povýšiti. „Ha! co jest to zde?! Tady stojí zcela zřejmě napsáno: Cenné papíry v obnosu 500 zl. – To budou jistě saské losy!“ zvolal najednou pan Hrubý a s největší horlivostí otevírá bedničku. Uvnitř byly samé papíry. Pan Hrubý vytahuje jeden po druhém. „Tohle jsou samé staré noviny; co to má znamenati?!“ povídá, a teprve když byl několik těchto novin odstranil, spatří škatulku, kterou dychtivě otevře, a ihned objeví se užaslým zrakům poštovním balíček s novými pětizlatovými bankovkami... a vedle ještě jedna bednička a v té – osmý div světa! – deset roztomilých jaterniček. Z bedničky vypadlo také psaní. Pan Hrubý čte, čte, a čelo jeho víc a více se kaboní. Vše zase uloží do bedničky, se zlostným pohledem a za utajeného smíchu všech okolostojících píše na bedničku: Aemtlich versiegelt.
51 III.
Ve Vodičkově ulici – číslo domu zapomenuto – bydlí v prvním patře – i co dím „bydlí“ – válí se pan Brychta, kapitalista, vždyť je teprve 11 hodin z rána. Někdo klepá na dvéře. „Vejděte,“ zvolá Brychta a obrátí se obličejem ke dveřím, jimiž vstoupí posel s bedničkou. Pan Brychta vezme recepis a podepíše se na stolku u lože stojícím, a posel jde o numero dále. „To jsou zajisté ty losy od mého přítele v Drážďanech!“ libuje si pan Brychta. Ale jaké jest jeho leknutí, když spatří ono osudné „Aemtlich versiegelt“! „Bože, Bože, co jsem to jen učinil, že jsem chtěl pořád ty saské losy; teď mně je skonfiskovali a skonfiskují snad také mne!“ běduje kapitalista a zmodrá jako jedna f...alešná smetana. Pan Brychta se třese na celém těle, otevře bedničku prvou, otevře druhou, a co spatří – deset roztomilých jaterniček. „Co pak jsou tohle za žerty? Losy mně zabavili, a jaternice, jak ty sem přišly?!“ žasne kapitalista.
Tři dny a noci pan Brychta nejedl a nepil, nýbrž pořád čekal, kdy si pro něho přijdou a z teplé světnice do chládku si jej odvedou, leč marně. „Snad jsem se dobře nepodíval, snad jsem měl tehdy mlhu před očima; proč by si byl ze mne starý můj přítel Blumenfeld žerty tropil?“ uvažuje pan Brychta a jde se podívat do bedničky; než jaterničky zůstaly přece jen jaternicemi. „A hle, ještě jedna škatulka,“ zvolá a rychle ji otevře – balíček pětizlatovek s ním koketuje. „Aha, 52 již to mám; přítel můj zajisté četl o zápovědi a vrací mi peníze.“ S radostnou, avšak dychtivou tváří počítá Brychta pětky, ale běda! Jest jich toliko 100, kdežto on jich 200 zaslal. „Tedy přece jen zbývající losy zabav –“ dále nemohl mluviti; dal si uvařiti jaternice a poslal si pro dva litry piva, neboť mu již notně v krku prahlo. Rozkrojil jaternici jednu, rozkrojil druhou, a aj, v každé chumáč papírů. Z první vypadl lístek tohoto obsahu: Milý příteli! Zde Ti posílám saské losy, zaobalil jsem je, boje se vyzrazení, do mnoha papírův, aby nevzaly zkázy, a dal je uzenáři, aby je nabil do střívek. Více jsem jich poslati nemohl, a tedy ti vracím ostatní peníze. Buď zdráv! Tvůj přítel Blumenfeld. Se srdce pana Brychty spadl ohromný balvan. Druhého dne vyčistil bedničku a druhý lístek, jejž byl četl poštovní úřadník, dostal se také k očím adresátovým. Doslovně zněl obsah jeho: Zde ti posílám 500 zl. a jaternice. Tak skončila historie o saských losech, zapovězeném ovoci.
Farářské historky.
Pan farář ve Vrtilově byl rozhodným nepřítelem tance. Nikoliv snad pouze za doby postní. Velebníček brojil proti tanci vůbec, nazýval jej původcem nemravů, svůdcem nevinnosti, vrahem zdraví atd. Sousedé Vrtilovští odporovali panu faráři, jak jen mohli a uměli. „Vždyť není tanec nic než pěkná hra, 53 a my sami rádi jím ožijeme o zlatou hodinku!“ mínili často před panem farářem. Pan farář měl zlou hospodyni. Ne jednou stěžoval si sousedům, a tito mu radili, aby si počínal doma přísně. Stalo se. Jednou v postě seděli opět sousedé vrtilovští a velebníček pohromadě u plných džbánkův, a pan farář vyprávěl, kterak zkrotil hospodyni. „Teď je jak máslo,“ dodal na konec, „teď tancuje podle mé noty, že radosť je pohledět!“ „Tááák?“ propukli sousedé ve smích, „a to ještě v postě?“ Velebníček se zamlčel, uznal chytrosť svých oveček a od té doby nebrojil proti tanci. A jakž by, když i jeho hospodyně tancovala podle jeho noty!
Pan farář ve Lhotě byl přísný pán a trpěl poněkud ctižádostí. Mladý kaplánek zkusil na faře mnoho svízelů. Jen jednou přál si „vyplatiti“ pana faráře a pak – postarati se o novou kaplanku. Pan farář byl pohodlným a nechával kaplana kázati. Vypracované kázání dal si předkládati a důkladně je opravoval. Koncem školního roku navštívil školní inspektor Lhotu, aby byl přítomen zkoušcezkoušce, a zároveň navštívil pana faráře. Do pokoje vstoupil po chvíli pan kaplan, přinášeje kázání pro příští den sváteční. Pan farář četl je ihned a neváhal před inspektorem pokárati kaplana. „Co jste to zase napsal? – „Kamkoli člověk zírá“ – Jaké je to slovo „zírá“? Proč ne: „Kamkoli člověk se ohlédne“?“ 54 „Ale, pane faráři,“ odpovídá kaplánek; „vždyť sám rád užíváte toho slova.“ „Ano, ano, dí pan farář; ale což nevíte: Quod licet Jovi, non licet bovi?*)“ „I vím dobře, ba vím též,“ odsekl kaplánek, „že: a bove majori discit arare minor**)...“
*) Co jest dovoleno Joviši, není dovoleno volovi. **) Od vola většího menší učí se orati.
55 Z právnického koše.
Náležitě zmírněný trest.
V X. odsoudili vraha k doživotnímu žaláři, ale poněvadž byl vrah jinak zachovalý člověk, šlo na základě rozličných polehčujících okolností o to, aby se mu trest nějak zmírnil. A tu pan obhájce učinil následující znamenitý návrh: „Poněvadž jste shledali, pánové, že člověk ten, kdyby nebyl vrahem, byl by pořádným člověkem, tož navrhuji, aby doživotní žalář mu byl aspoň o 3 léta zkrácen.“ Porota skutečně přistoupila k tomuto návrhu. „Jak to však uděláme, když nevíme, kdy obžalovaný zemře?“ ozval se jeden z porotců. Po delším rokování povstal konečně nejmoudřejší z nich, jakýsi pan Votruba: „Inu, jak to uděláme; pustíme jej na tři léta na svobodu, ať se po třech letech přihlásí.“ Páni porotcové jednohlasně přisvědčili, ale dnes již nechválí důvtipu páně Votrubova. Dotčený vrah jest prý nyní bohatým farmářem ve Spojených státech amerických.
[56] Něco z praxe kocourkovské.
Kmotr Polikarp Brázda koupil od kmotra Ondřeje Sykyty koně za 150 zl. a hned si ho s sebou odvedl. Na cestě kůň klopýtl a padl, čehož svědky byli Fabián Žabinožka a Tomáš Slabikář. Kůň však hned zase vstal a klusal dále. Polikarp Brázda pak hned oznámil kmotru Sykytovi, že mu kůň padl, aby mu dal 150 zl. zpět, že mu koně vrátí. K tomu arci Sykyta nepřistoupil. Brázda podal tudíž žalobu, a po dlouhém procesu konečně rozhodl kocourkovský soud následovně: „Žalobě pana Polikarpa Brázdy bezvýminečně se vyhovuje, kupní smlouva s p. Ondřejem Sykytou učiněná se úplně zrušuje a je povinnen pan Ondřej Sykyta vrátiti panu Polikarpu Brázdovi za koně 150 zl. r. č. etc. Důvody: Pan Polikarp Brázda dokázal, že koupený od pana Ondřeje Sykyty kůň na cestě od něho ještě téhož dne, tedy během 24 hodin padl, a hned to odpůrci oznámil, takže se stalo vše, čeho žádá § 924. obč. z. et seq., který zní: „Onemocní-li neb padne-li kus dobytka do čtyř a dvaceti hodin, když byl od jiného přijat, má se za to, že byl nemocen již dříve, než byl přijat.“ Dáno v Kocourkově......“
Vzorný výměr soudní.
Výpravna poukazuje k čís. jed...., že obsilka doručena býti nemohla, poněvadž pí...... v..... ulici čp.... byla zemřela. O tom se panu Dru.... m. – ..... věděti dává, s tím doložením, že se pokládati bude za to, že žalující od výslechu svědkyně 57 upouští, když do ...... pravé obydlí její sám neoznámí.
Při státní zkoušce.
Kandidát Khon, hlásící se k víře svých otců ze Starého zákona, dělal první „státní“. Když byl již z německého práva podal dostatečných důkazů o své právnické nedostatečnosti a hluboké své právní mělkosti, byl tázán ještě na počáteční civilní řád Římanův. Nevědoucímu, co by odpověděl, chtěl býti professor nápomocen, i napovídal mu takto: „Legis...“ Kandidát mlčí. „Legis actio...“ Kandidát mlčí jako dříve. „Legis actio per...“ Kandidát jak by smet’. „Legis actio per sacram... sacramentum. Sakramente, kterak můžete být jen tak drzý a s takovou nevědomostí jíti ke zkoušce?“
Při zkoušce z obchodního práva.
Professor: Co jest v obchodu, nechá se také vycenit; nuže, řekněte mně, Houžvičko, věc, která jest v obchodě nezbytnou? Houžvička: Zuby. Professor: A proč právě zuby? Houžvička: Inu, poněvadž ty se nejlépe dají vycenit.
Co se může přihoditi jen právníkovi.
Professor: Pane kandidáte, povězte mně něco z historie práva německého. Kdy pak byla uzavřena smlouva Verdunská? Kandidát (přemýšlí): Verdunská smlouva uzavřena byla v § 843. po Kristu.
58 Advokáti-začátečníci.
Otec advokát dal provésti synovi advokátu tři procesy, aby tento praksi svou mohl počíti. Syn skutečně vyhrál všechny spory ke spokojenosti klientů v krátkém čase. Ze všech stran docházela blahopřání a pochvala; jedině otec káral syna: „Tys ale přece jen hlupák, provedeš tři spory za půl léta, kdežto já mohl jimi živiti ještě deset let rodinu!
Papínek statkář zdráhal se dáti mladému advokátu svou dceru – jedináčka, že prý již teď soudy málo nesou. Za nějaký čas měl s kýmsi spor, a poněvadž odpůrce vzal si druhého místního advokáta za obhájce, musil se statkář dáti zastupovati naším mladým advokátem. Po skončeném sporu doručil zástupce statkářovi palmare. „Krista pána, zbláznil jste se, člověče?“ žasl statkář, shlédnuv požadavek advokátův. „Nikoliv,“ odvětil advokát klidně; „chtěl jsem vám jen ukázati, jakou výtečnou partii vaše dcera se mnou udělá.“
Tři doby v životě advokátově.
Dokud advokát studuje, dře se; když dělá zkoušky, drou ho jiní, a když otevře kancelář, dře on jiné.
Před zavřenými dveřmi.
Strýček Koula ze Lhoty chtěl v Praze navštíviti novopečeného advokáta, rodáka svého, přišel však k němu mimo hodiny úřadní. Nemoha se doklepati, pravil sám k sobě nahlas: „Tu máš, včera jsem ještě četl v novinách, že Pepík Závorkovic tuhle v Praze 59 otevřel svou advokátní kancelář, a přece je tu zavřeno. To aby čert těm juristům rozuměl.“
V advokátní kanceláři.
Advokát (k mundantovi): Podívejte se, zde jste udělal chybu. „Dluhy se zaplatili“ se píše se širokýmširokým, a ne s úzkým „i“. Mundant: Ale, pane doktore, já zas myslím, že s úzkým „i“, poněvadž sám říkáte, že dluhy jdou do živého.
Doktor (k mandantovi, jenž si vede dvě svědkyně): Nu a jaké pak máte svědky. Mandant: Tady je vedu; sestru a děvečku. DoktorDoktor: Ale, milý příteli, to jsou vadné svědkyně, ty nebudou u soudu ničeho platiti. Služka: To je dobře, naposled abych ještě za špatné svědectví platila.
Dvojsmysl.
Advokát (k svému příteli): Příteli, počkej až podruhé, teď nemám času, pospíchám. Přítel: Tohle jsi mně pěkný doktor; advokát, a nemá nikde stání.
U výslechu.
Soudce: A to se chcete dáti rozvést, když jste již 40 let spolu žili? Manžel (udiveně): Nu, a co pak to snad není ještě dost?
60 Vyšetřující soudce: Prosím vás, jak jste jej jen mohl pěstí zabit? Obžalovaný: Poňžeň prosím, mám jim to ukázat?“
Soudce: Nuže, vy pravíte, že jste nezabil Vondráčka 8. března 1880. o 5. hod. odpoledne. Jak dokážete, kde jste toho času byl? Rošťák: Prosím, neráčej mne mít za tak tuze moc špatného. Já ho nemohl zabiti, vždyť jsem byl právě patnáctý rok v Kartouzích.
Soudce: Vy tedy žalujete Klímu z necti, že vám vynadal lumpů. Máte na to svědky? Kmotr Rýma: Prosím, zde jest jeden. Soudce: Nuže, slyšel jste Klímu nadávati Rýmovi „lumpů“? Svědek (hluchý mlčí). Soudce (rozkřikne se): Nu, mluvte! Svědek (suše): Já neslyšel, ale mohu si to domysliti o tom „lumpovi“.
61