Sv. Václav.

Sv. Václav.
Slyš, jak strašně duté štíty znějí! Nepřátelské prapory se chvějí, Již zdaleka hrotů blesk Vyzrazuje četné, branné zbory, Smrtonosných zbraní třesk Rozléhá se přes doly a hory. Hrdý Radislav v jich čele jede, Proti Václavovi pluky vede. Vstaneť rovněž Václav míružádný, Vlast by hájil a čin ztrestal zrádný; V nutný, spravedlivý boj Velebystrou myslí chrabrých Čechů Valný jej provází roj, Věrných jemu do posledních vzdechů; A však s očí jeho mír se směje, V ruce bílý praporec se chvěje. 81 Utkajíť se vojska – Obé strojí K hrůznému se, krvavému boji: Aj tu na běloni svém Vyjede kněz Václav z vojska středu. Kyne klidno tam i sem, Vážně stane, jako vůdce, v předu; Mečem kyne knězi kouřímskému, Sám by boj podstoupil proti němu. „Námť jen sluší měřiti se v boji, V pokoji nechť aspoň manstvo stojí!“ Ha, tu Radislav co mrak Hrdě vyjede na černém oři; Povznesa však výše zrak – – Padne k zemi a v prachu se koří. Ten, jenž prv počínal tak si směle, Nyní po celém se třese těle. Netroufá si zhůru zraky vznésti, Zářného nemoha blesku snésti; Neb hle, v rouchu nebeském Skví se slavně kníže Václav svatý; Na čele mu vznešeném V zářném svitu kříž se leskne zlatý; Vedle něho anjelé se skvějí, S hrozící jej zbraní provázejí. 82 A v nebeské této záři, slávě Laskavě a co cheruba právě Takto Václavův hlas zněl: „Bratře, na vlastním měj dosti jmění, Horšího bys nedošel Trestu za podobné provinění!“ A Radislav vlídná slyše slova, Pokleknul – o milost prose znova. 83