Božena.

Božena.
Kvete kvítko u potoka, Nevinná to lilie! Kdož as kvítko to utrhne, A do věnce uvije? Aj, vždyť přijde mládenec, Vplete kvítko u věnec. Pere děva u potoka, Krásná jako z růže květ; Děv co spanilých kdy bylo, Krásnější nespatřil svět; Ve vsi je sic zrozena, Ale pro trůn stvořena. A hle, z lesa tam vyjíždí Lovců zbor, vše mládcové, Z nich ze všech je nejšvarnější Ten na brůně sněhové; 100 Oděn krásně, bohatě, Jen se leskne ve zlatě. Všickni napájejí koně Z blizoučkého potoka; Jeden však z těch hochů dívce Hloub nahlédnul do oka. „Děvo krásná, budeš má! Tebe sám mi Pánbůh dá!“ Děva však sklopí očinky, V tváři se začervená: „Já jsem, pane, dívka veská, Říkají mně Božena. Sprosta jsem sic proti vám, Ale šálit se nedám!“ „Aj pro Bůh! – kdož by tě šálil! To na muže nesluší! A já kníže jsem, jenž slovo Dané nikdy neruší. Nechť celý se horší svět, Já slovo nevezmu zpět.“ Rychle sklopí děva zraky K mládenci pozdvižené, 101 A prsami chotě svého Kryje tvaře zarděné. Usta víže stud děví, Oči lásku však jeví. Opodál zbor lovců žasne I plesá v podivení: Kníže Oldřich v šírém poli Své slaví zasnoubení – A choť jeho blažená Je vesňanka Božena. 102