Lidští věkové.

Lidští věkové.
Nemluvňátko, doby oblakové Hóry, ověncují růžemi. Blaze mu! neb tito krásní snové Nevrátí se nikdy na zemi. Vizte – jak tu lehce, tiše dřímá! Tento sen mu slastí jedinou; Však i ten klid osud mu odnímá – Dítko pláčem jeví jestost svou. Pacholátko mladistvé se honí Po motýlku, jako po štěstí; Onoť neví, proč se slza roní, Nezná trud, ni svár, ni neštěstí. Srdce měké mládce ohnivého Počne cítit slasti milosti; – Láska dráhou květnou vede jeho V zem očarnou věčné mladosti. 74 Pak se octne v říši skutečnosti; Sen uprchne v dálí omžené, A jun z této sladké zmatenosti Klesne v rámě strasti studené. Muž účinný v život kročí směle, Putuje ku chrámu moudrosti; Bubliny jej mání mlhoskvělé, Pravdu hledá – v říši temnosti. V půdu kyprou dobré seje činy, Nadějí se koje zlatých žní; K cnosti bádá povyrostlé syny, A na dcery s potěšením zří. Šedý stařec – k poslednímu cíli, K hrobu řídí slabé kroky své. Ach k té pouti dost mu zbylo síly, Tam ho dovlekou i nohy mdlé. A pak ustelou mu lůžko chladné, Kde též dávné bratry složili; A když jednou rovověnec svadne, Neví nikdo, kam ho vložili. 75