OSUD.

OSUD.
Kdykoli my se loučili, bylo to vždycky v jeseni....jeseni... V ten čas, kdy plno teskných snů a divných duše horeček, jichž neměl ještě včerejšek, šlo krajem v tichém závanu kol ohrad, domů, plotů, zdí – a vše jak v divném zasnění o žití hlubším, vzdáleném, kdys v jiném bytí vysněném – v čas, kdy i obrys kostela v tom čistém čnící studenu, býval vždy jiný docela, jak slávou bohatějších snů v tajemném šeru opředen – kdy se tak záhy stmívalo, ven z oken snivě dívalo, kde vánek, jako ze sna jen, kol žlutých světel luceren bloudil a bloudil....bloudil... To byl čas, jenž vždycky rozlučoval nás. 30 Jak kdyby tomu Osud chtěl....chtěl... Naposled tedy s ní jsem šel v podzimní večer....večer... Z počátku se nám však nijak nezdálo, že byl by to den poslední. My byli ještě veselí! Až teprv, když jsem ono řek’, v čem býval v době poslední bolavý střed mých otázek a rozmluv s ní: Hlas její náhle ztemněl, změk’ – a v její zrak, tak ztrnulý, se náhle slzy vhrnuly....vhrnuly... Stromové listí nad námi v doprovod tiše hudební šustilo píseň pohřební....pohřební... Bylo to velmi podzimní. Polibků mnoho vášnivých jsem tehdy dostal, mnoho dal – už bez vášně však – – – A pak stich’ krok její v tmavých alejích. Tak jsem tu opuštěn, v nejasném snění stál. 31 Od jihu z polí v alej vítr vál, a korunami nad mou hlavou šuměl, tajemně šeptal... jak by temně zpíval....zpíval... Mně bylo v chvíli tu, jak kdyby na mou temnou postavu, v svrchníku zahalenou, dlouhým pohledem, se sám můj Osud díval....díval... 32