SMUTNÉ JARO.

SMUTNÉ JARO.
Jak krásně je, jak toužebně je dnes! Tam venku za oknem je jaro dnes, je smích, tam na zelených, něžných trávnících, stříbrem hra slunce a smějí se děti....děti... Z parku tak toužně sem zní mi ten smích! Tak dálně, tak volně, tak dálně, tak bolně zní mi ten stříbrný, plačící smích....smích... Občas mi do oken zavoní bez, tak teple, tak silně opojný bez... Oh, je mi teskně tak, něžně tak dnes – že bych tak horoucně zobjímal všechno, že bych tak bolestně zulíbal všechno, že bych tak lítostně tiskl vše dnes....dnes... Oknem se všechno tak krásnější zdá, tisíckrát víc, zdá se, něhy vše má – pro choré, po letech, tisíckrát víc smíchu a polibků jarní den má....má... 69 Tuším, že někde tam v dálce je les, na slunci stráně a vyhřátá mez, svítící šaty, a kruhy, a tyče, ve světlých výšinách barevné míče – teplo a světlo a vůně a ples, hlasy tak výskavé rozlehlou strání, v ozvěnách dálek a ve větru vání – jak by je někdo na plachtách jara do šíře, do dáli jásavě nes’....nes’... A zdá se mi, zdá, že možno je dnes, takovým obloukem báječným, volným, takovým zbožným a toužebně bolným, nad snivá temena šumících jedlí, o tužbách dalekých snících si jedlí zrakem svým zakroužit – závratně zatoužit, vysoko, vysoko do nebes! Co asi lásky je na zemi dnes! Nitěných rukavic, sluníků, stuh, kterými na stráních třepotá vzduch – co asi slavností mládí je dnes! Opíjí mládí, zavání mez – větry tak dalekým toužením šumí, jak by sám Eros je na křídlech nes’ – od slunce teplé tak tělo, šat voní, únavou jara se hlava tak kloní....kloní... v ozvěnách lásky hukotá les – 70 a celou slast tu, těžkou a němou, a celou strast tu, sladkou a němou, skryje a ukojí v šepotu teskném, v šepotu bláhovém, oddychu těžkém, mechové lože, kde zavání vřes....vřes... Pláče, ba pláče to v duši mé dnes....dnes... 71