NEZAPOMENUTELNÝ SEN.

NEZAPOMENUTELNÝ SEN.
Mně zdálo se: Já vyšel ven, tak něžný a tak dětinný – – Smály se na mě keř i strom, smály se na mě květiny....květiny... Byl nějak první jarní den....den... Slunce jak úsměv svítilo, obloha modrá jako sen – – vzduch voněl dálně – – bylo mdlo... Děti si hrály na stezkách, a já je měl tak něžně rád – bylo mi, jak bych sám byl z nich – já chtěl se vzdát jim, s nimi hrát – – – Zvuk hudby, jíž jsem neviděl, odněkud zněl, jak mladý žal. jak touhy ples, jak vděčnost, stesk – kams v dálnou dálku k lásce zval – – – A já jsem dále, dále šel, tak něžný a tak dětinný, 73 že vše, na co jsem pohleděl, bych hladit byl a líbat chtěl, stromové listy, květiny. Tu před sebou jsem náhle zřel palouk tak jarně zelený – tak snivě se zde v slunci chvěl, tak stříbrně se rosou stkvěl, tak trávami vlál v dálné sny – A prostřed něho – bože můj – jaký to čarodivný zjev! Až k hlavě stoupla všechna krev: Tam štíhlý přelud dívky stál. Takový světlý klobouk, šat, zkrásnělé tělo, tak, ach tak – pas zlatý, řasy, gesto, ret, zrak, v němž sám anděl lásky spal – já v žití nikdy nespatřil ten neuvidím vícekrát! – – – Jak kdyby vše, co v řadě let jsem o Ženě v své duši snil, mně sen v té dívky přeludu zde vykouzlil – – Oh, jak mi bylo! Světlo, vzduch, teď jak by ještě jasnější – té hudby roztoužený zvuk, teď jak by ještě hlasnější – to celé jaro mocných tuch, vše jak by doprovod a rám k Jejímu zjevu, jenž tu stál, 74 vztýčený, sám – co vzduch a hudba vlály v dál....dál... Radostí, něhou, vděčností, můj ret se zachvěl – cítil jsem, nijakou náhlou lítostí, že v předu v hrudi, pod krkem jsem sevřen – nějaká vlna tak strašně sladká, zlá mně stále výš a stále výš z prsou až k hrdlu stoupala – bolestná, slastná, strašná tíž mé celé tělo svírala....svírala... až náhle tryskla do očí – – – – Já zaplakal....zaplakal... Oh, myslil jsem, v tu chvíli mocnou, nadšenou, tak nadšenou a bolestnou, že srdce mé se rozskočí! Že pojmu v sebe celou zem i dálky – a nevidě nic, že oním vnitřním rozpětím vyzvednu svět či zmizím v něm – že vyletím, že vyletím – – – – – Tu vzbudil jsem se: Byl to sen....sen... Neutaženou roletou v světnici ještě setmělou z venku, co život, proudil den....den... A já si zasnil, nemocen, že po tomto dnu nová noc, 75 a po té noci nový den – a zase noc a zase den tak vystřídají vládu svou – – že plynou dny, že uplynou, že celá léta uplynou – – – – – a já jen stále nemocen, uprostřechuprostřed těch svých čtyřech stěn tak mimo život, mimo svět, kde tolikerý září květ, kde tolik krásných kvete žen – pro jiné jen, pro jiné jen....jen... 76