ZAJATEC.

ZAJATEC.
Bohatý imaginací, však chudý vlastním žitím, svůj trávím věk, já, těla zajatec – kol oken mých čtyř stěn jdou rána, dny i noci, kol oken mých čtyř stěn jdou čtyři roční doby – měsíce, léta....léta... Jdou, stále jdou a uvnitř čtyřech stěn jdou s nimi naděje a zase zklamání, dny klidně smutné a dny zoufanlivé; stejné i nové tváře v úzkém obzoru se střídají v světnici přede mnou, vždy totéž neporozumění, tytéž marné kony – tak žití dny se sunou kolem mne, měsíce, léta! Mé okolí se dívá nečinně, a mluví, oh, běda, stále nadarmo, a mnoho, planě mluví, v svých řečech, myšlenkách větrné mlýny staví – to okolí mé! Lidská slabost sama v svých způsobech a tvarech nejrůznějších, maličký Babel lidské nedokonalosti i v myšlení i v cítění: Zde předsudek, suggesce, autoritářství, a náladová nevytrvalost, 77 a lehkomyslnost a netečnost. Zde závist, zlomyslnost, uražená msta. Zde výsměch, zneužívání... A marný vzdor, a mamo bránit se, a tak to nezměněně jde a jde měsíce, léta....léta... Můj intellekt víc stále mužní, sílí, můj názor životní se stále upevňuje, můj názor životní vždy v podrobnosti větší se harmonicky, přesně rozvinuje – v svém vlastním životě, v svém vlastním díle zřím stále nové, pestré možnosti – a přec se vše tak marně vyčerpává jen v improvisacích a náladách, a v Říši Možnosti jen v touhách bez splnění se dusí nebo schne – – Tak celé bohatství mé je jak zahrada, den za dnem bohatěji rozkvetlá, než zavřená, klíč ukryt, kdo ví kde – a jara, léta dny se rychle střídají, že podzim všechen květ a zima všechen plod dřív bez požitku, bez užitku zničí, než nalezne se – nalezne-li se! Co je mi platen na mém loži zde, co je mi platen v tomto prostředí hlupáků vzdělaných, chytráků nevzdělaných, ten vyspělý, kritický Intellekt? Co prostřed sobectví a kalibanství má velká Citovost? Jen překážkou mi jsou, bych pevně vzdoroval, neboť vše příliš chápu, se vším příliš cítím, 78 a příliš náladově, člověk nemocný! Tak vůle má se marně rozměňuje jen v množství dětských, efemerních vzdorů – měsíce, léta! Tak vegetuju prostřed všednosti, tak vegetuju prostřed malosti, rak vegetuju prostřed bídnosti, tak vegetuju prostřed marnosti – bohatý imaginací, však chudý vlastním žitím, bohatý imaginací, však chudý vlastním dílem, ubohý zajatec – uprostřed čtyřech tvrdých smutných stěn, co za okny, jak by se vysmíval, jde život vesele a bezohledně dál – měsíce, léta! 79