VEZMI, JEN VEZMI NA SEBE SVŮJ KŘÍŽ!

VEZMI, JEN VEZMI NA SEBE SVŮJ KŘÍŽ!
Trpíš a naříkáš. Trpíš a reptáš prudce. Je možno jinak? Vždyť jsi člověk jen! Pod tíhou klesáš, mstivě svíráš ruce: Žils málo tak! Jsi pro vždy nemocen! Zříš tolik nižších a přec tolik zdravých! Zříš tolik horších v rozkoši žít jen! A přec: Což nevyznáváš Věčnost prostřed změn, jež řídí rytmus proudů nejvíc dravých? Ó ty, jenž na vše s výše pohlížíš, ty, který Kosmu Přední Princip znáš, ty, jenž jsi promyslil a tedy dobře víš, že celý život, celý osud náš, je předků nebo vlastní viny tíž; že na Bytosti Rodu každá změna je vlastním jejím žitím utvářena, jen stopa zásluhy neb viny v běhu let – Ó ty, jenž s perspektivy vyšší na vše zříš, proč váháš doznat, že jsi ten, jenž jsi, že zákon naplňuješ jen v své pouti vezdejší, co žití rodu jen mystický výpočet – že žiješ a že máš jen to, co zasloužíš! 106 Vezmi, jen vezmi na sebe svůj kříž! Vždyť jenom tak lze vinu vykoupit, že protrpíš se jí – to vyšší, duchové, jež, jako jádro v slupce, v duši tvé je tištěno – jen tím, že roztříštíš tu slupku dřív, dovedeš vydobýt. Jen tak se osvobodíš, shodíš svoji tíž, jen tak se vzneseš v blaženější říš – Vezmi, jen vezmi na sebe svůj kříž! 107