JEDNÉ ŽENĚ...

JEDNÉ ŽENĚ...
Mně je dnes smutno, bože můj, že plakal bych tak, plakal jen, dnes všeho je mi líto tak, a tak se cítím nešťasten! Je mi to líto do tebe, že jsi se ke mně změnila, je mi to líto – Jsi to ty, je tvé to oko, ta tvář tvá? Což zapomněla jsi tak vše, cos’ kdysi pro mě cítila? Cos’ řekla vše, cos’ psala vše, což zapomnělas’ docela? Tak svoje oči odvracíš, tak opatrná, lhostejná – to tedy byla ona tvá tak velká láska minulá! Oh, zapomněla’s docela! Jak městem jsme se vodili 134 za podzimního večera; jak byla jsi mi oddaná, jak upřímně se’s tulila – i večery ty u kamen, ta tisknutí se vášnivá; jak’s na mně láskou visela, sentimentální, žárlivá – to’s tedy zapomněla vše, tak zapomněla docela! Mnozí tě, mnozí ranili, ty’s mnoho, pravda, trpěla – já k tobě mluvil jináče, já k tobě mluvil upřímně – to’s pozděj’ nejlíp poznala, poznala, sama doznala – A za to’s mě dnes po letech s takovým klidem, ranila – – – tak vidíš! – – za to vše’s mě dnes tak těžce, těžce ranila....ranila... Co zklamání už dopadlo do duše mojí ubohé, co utrpení, hořkostí jen za ty roky minulé – Teď prišla’s ty – a před sebou tu vidím, od níž čekal jsem, že na bolest mou balsám dá přátelským aspoň polibkem; 135 teď přišla’s ty, jež po léta mně vyznávala lásku svou, ty, lehkovážné srdce ty – Oh, kterak ženy malé jsou! Jak? – Slza? Řeči o boji, a že v tvou lásku věřit smím? Ne, ne, já nechci illusí, illusí nechci – – – nevěřím – – Ne, slovům tvým, těm nevěřím, a soucit tvůj, ten odmítám – Už nechci nic, už nechci nic – – – Můj bože, jakou bolest mám! 136