KLETBA TĚLA.

KLETBA TĚLA.
Dala mi tělo – ráda, nerada, však duše – té mi vůbec nedala. Teď ve vzpomínce všechny stopy hynou, rozkoší zraku, hmatu, soulože, už ani vzkřísit v mysli nelze mi dnes vše – a představím-li si ji, jak ji dnes už jiní užívají, k sobě směle vinou, mám cit, jak nebyla by nikdy byla mou....mou... Proč tedy všechny lsti, a lže, a úsměchy, ješitné triumfy nad úspěchy, pohledy nenávisti nebo pohrdání, a konečně to lstivé s bohem dání, ta radost jizlivá, že mě tak oklamala, ten smích, jímž nad tím ješitně se smála, proč v paměť vrací se a pokaždé mě zraní? Dala mi tělo – ráda, nerada, však duše – té mi vůbec nedala; snad proto je mi dnes, jak vůbec by mi ani těla svého byla nedala. 141