ŽENY.

ŽENY.
Mé srdce poznovu vždy ženou otráveno, se poznovu vždy k ženě navrací vždy novou illusí a touhou obluzeno. Leč znovu poznává, že mění pouze jméno, že k novým mukám je jen odsouzeno – Tak stále krvácí... Ó věčná osudnosti svojí krásou, ženo! Ó věčná bolesti svou povrchností, ženo! Ó živle, zplodivší a plodící vždy zlo! Ó Evo, Pandoro, ó Kundry, Dalilo! Živle, jenž strhuje vždy, nebo rozvrací! Proč srdce mé v tvé kličce zapleteno na údech svých, jak zvíře, ochromeno se vinou tvou jen sem tam potácí! Jsem člověk. Osud člověčenstva všeho žít musím, jako každý jeho člen. S ním v kolo vývoje osudně zapleten, i kletby mystické, mystické kletby jeho, tvé kletby věno, ó Evo-ženo, jsem vzít a snášet tedy odsouzen! 167 Ó, kdy že zaměníš své jméno, ó Evo-ženo, a poslání své, jež ti uloženo, u hřivnu spásy změnit kletby svojí věno, kdy vykonáš? Kdy bude vykoupeno, co v našem, ve tvém žije snu? Kdy v Alžbětu se změníš – a kdy v Madonnu? 168