PODVEČER V JESENI.

PODVEČER V JESENI.
Je soumrak v jeseni tak barvitý a ostrý, že vzduchem studeným a čirým, v němž se tyčí, kroutí, stromů a keřů chvějící se kostry, tak čistě kreslí se černé a pevné proutí! Dnes jsou tak kouzelné ty dálky otevřené! Na nebi barvy zříš tak kovové a stkvoucí, červeně fialové, modře, ruděžhoucí, od větrů rozčechrané, provětřené, jak na paletě obří rozetřené. Jak pobřeží, k nimž smělé plachty s větry, přes všechny vzteky rozvichřených šlehů, v tom širém oceánu vzduchu beze břehů se nesou v odvážném a dobrodružném běhu, prostoru brázdíce nesmírné kilometry – co v bouři výší těch, vítěznou slyší douti pochodu hudbu ke své slavné pouti: Tak jevíte se, dálky, zraku duše mojí, jež patří k Vám se steskem touhy svojí! Oh, jeseni! Ty dobo dálek, vzduchu! Odvážných vzduchoplaveb argonautů výší! 188 Jak v širých prostor nesmírné své tiši, touhu po pobřeží všech nespatřených říší – jak v duši probouzíš tajemných dálek tuchu! Sen křídla má, v dál širou letí jima, s ním chtělo by i moje srdce plouti – leč tělo smutné v zajetí je jímá, jak ptáka klec, že nemůže se hnouti. Sen křídla má, tak směle k výši spěje – tam i můj duch by stan chtěl rozepnouti! Leč místo křídel, tělo, jež se chvěje, vlec’ musí na své, k cíli dlouhé, pouti! 189