ZA MATKOU.
I.
I.
Je mrtva. – Ta, jež nejbližší mi byla,
ne duchem, jeho zájmy – ale tím,
co nad to hlubším, důležitějším:
Podstatných funkcí plánem mystickým.
Ta, jež už před zrozením se mnou spiata byla,
ta, s níž jsem v dětství svém srost’ celou bytostí –
Ta konečně, jež v mojí nemoci,
v mém žití posledním, nejtrpčím období,
den za dnem se mnou v jedné světnici
po kolik roků v stálém styku žila –
tak že mi v žití nejvíc družkou byla,
té družkou bytosti,
jež ve mně tím, čím stromu kořeny:
Má Matka, jíž mi nelze nazvat drahou,
jak drahým nedovedu nazvat sebe sám –
ta – hrůzo mystická! – už za onou je hranou,
již Prozřetelnost uzavřela nám!
Ta, jež tak často se mnou hovořila
o smyslu života a tajích záhrobí,
tak prostě, ale tak, jak hovoří,
kdo celým citem svým, celou svou bytostí,
51
jíž na životě svém a vědomí svém lpí,
v to tajemství se vžívá, o něm přemýšlí –
ta se dnes v tajemství to vpravdě ponořila,
ta o problému tom dnes víc už ví,
než za života mudřec největší –
ta tedy odešla mi už v ty kraje nejdálnější,
tak provždy odešla v tu oblast nejtajnější –
a nic mi nezanechala zde, než to tajemství!
II.
II.
Jak bez pochyb, tak trpně, odevzdaně,
se položila v náruč Neznámu!
Oh, sotva tušila, že spánek, jenž ji láká,
tak hluboko ji vláká ve svou tmu!
Oh, ony hodiny, kdy, mrazně otupělý,
jen jako cizinec jsem v nohách lože stál,
co mysteria smrti průběh celý
jen jako ze snu děj se před mnou rozpřádal!
To hodin přísné, temné, dlouhé znění,
příšerné, slavné – Osudu jak hlas,
jenž v každou hodinu žití by měřil čas –
až pak – do náhlého a mystického ticha,
kam peruť Tajemství neslyšnou hrůzu dýchá –
desíti zvuků temné dobíjení!
52
III.
III.
I Ona mrtva tedy....tedy... Mrtvo tedy vše....vše...
S Ní odpadl mi článek poslední,
jímž spojen jsem byl s dětstvím duše své –
Minulost celá odešla mi s Ní!
Teď teprv stojím sám před prázdnem nových dní
v podivné nejistotě, teskné předtuše...
Odešlo to, co odcházelo léta.
Jak dávno tomu již, kdy byl jsem dítětem!
Tak ohrazen, jak hlemýžď v domku svém,
bezpečně oddělen od ostatního světa,
já v rodné půdě, v kruhu rodinném,
se rozvíjel, co v pravém živlu svém,
– i vzdálen kořeny v něm zapuštěn –
jak chorá rostlina, jež v skleníku jen zkvétá,
a jako pták, jenž svobodně jen vzlétá,
kdy cítí oporu ve skrytém hnízdě svém!
Neb život duše mé měl býti eposem!
Eposem-dramatem, v němž duše vnímavá,
vždy více zkušenostmi obohacovaná,
53
démony hmoty k boji vzněcovaná,
na široké a pevné půdě jen
se do šíře a výše rozvíjí
k jistému, nenáhlému vítězství
zvolným, však vytrvalým zápasem!
Než míjel čas a kolem měnil vše.
Pod nohou mou, jak stromu kořeny,
tu půdu podmílal, z níž rostly moje sny –
dům, park i město vždy víc bez duše,
s novými prospekty i lidmi, obyčeji,
vždy všednějšími, chladnějšími ději,
se odcizoval minulosti mé. –
I Ona, Duše všeho, se mi vzdalovala:
Svým vzhledem, světem ducha byl jsem muž –
a Matka odevždy jen Dítě milovala:
Tím zdál jsem se jí stále méně už!
A přec – ať mužem jsem svým rozumem a vůlí,
ať plánem díla svého tvůrce zralý jsem:
Svým tělem, srdcem svým – „já“ svého bolestnější půlí –
churavý, slabý tvor, jsem zůstal dítětem!
Leč marno po prsu lkát děcku dospělému,
jej držet, nepouštět poslední silou svou,
54
když prs už nemá mléka, jež by skytl jemu,
jež mu je, slabému, životní potřebou!
A těla, srdce cit chce také mléko svoje:
Když nemá ho, tu hyne bez úkoje.
A přec to konec nebyl. – Když se svečeří
po Slunce Západu, přec duše nevěří,
že vzchází Noc, pokud jen osvětlují
svět žárovky. – Když zajde vše,
přec duše, dokud vůbec dovede,
se drží posledního – Illuse.
Až zhasnou světla – tma kol zazeje.
Tu poslední zmizela naděje:
Na černém nebi marně duše hledá,
hvězd chladný svit žádného světla nedá,
ruch kolem doznívá, až je zde samota.
Chlad děsí srdce, ducha temnota –
a zdá se, Smrt že v každém rohu šeptá.
Smrt, jež tu zbyla sama z života.
To čekalo mě po tom velkém dni. –
To tehdy Minulosti mé v hodinách bila hrana,
a nad jevištěm, kde mé hráno drama,
pomalu spouštěla se opona –
55
V té chvíli velké, kdy dech zůstal v Ní,
z rozkazu neznámého zákona,
se provždy přetrhlo v mé bytosti
pupeční šňůry vlákno poslední...
IV.
IV.
To cizí vědomí, že byla – a již není!
Ty cizí, podivné, jež potom přišly, dni!
To spěšné, surové jak, rakve přibíjení
tam zdola – ach... Až pak – ó Bože!
To hudby náhlé, táhlé zaznění!
Ach, to Ji proti vůli z domu vynášeli,
to mi Ji vynášeli – ! – jaké loučení! –
na cestu, jíž se nikdy nenadála,
na cestu krátkou – a přec poslední!
V.
V.
Teď z všeho na mě zří jen Minulost;
Město i lidé, drahý park i vila,
vše jiné tak, než bylo, když jsem rost’,
rodina celá, jak v ní kdysi žila,
když ještě rodinou v mém rodném kraji byla
se všemi příbuznými, známými a svátky...
56
Ach, to vše nevrátí se nikdy, nikdy zpátky!
To vše mi odňala Osudu zavilost.
A teď, kdy všeho Duše, Ústředí a Tmel
v Ní, Matce mojí, navždy odumřel,
když mezi mnou a Minulostí slední padl Most,
já připadám si v lidnaté té poušti,
jak prostřed cizinců jen, nevšímaný, host,
kdy den se svečeřel a duše unavila.
VI.
VI.
Než já s tou Minulostí srost’!
Srost’ právě tak, jak srost’ jsem s Matkou svou –
jeť právě Matka naše Minulost.
Bez té se necítím k své Metě silným dosti,
bez té můj Život nemá Budoucnosti!
Můj Osud životní – toť Tradice:
Tragická duše antinomie
mezi tím, co by mohla a co chce
a mezi tím, co musí a co chce –
tragická závislost a lpění na Matce!
Být příliš poután Hmotou, Minulostí,
být příliš poután Matkou, Minulostí,
tak nebýt nikdy k Dílu svoboden!
57
Jsem člověk světla – kol mne temnota,
jsem člověk lásky – kol mne samota. –
Zapadlo Slunce – kdo mi vrátí Den?
VII.
Epilog.
Epilog.
Už kolik tomu let, co není mezi námi,
a je-li, nikdo z nás Ji v kruhu necítíme.
V snech mých, v snech druhých mluví sice s námi,
chodí a jedná nezměněně zcela,
jak byla by nám nikdy nezemřela –
a přec jen klam to teskný, když se probudíme.
Kde je, kým je – to nikdo z nás zde neví,
toho se z nás zde nikdo nedovíme:
Zda duše Její s tělem v hmotě dříme,
či v podstatě je touž, jíž byla v schráně těla,
neb zda a na kolik se smrtí proměnila –
to nám až vlastní smrt, každému zvláště, zjeví.
Než já přec žiju dál. Zachycen v půdě jiné,
neb nejsem duchem pták, než strom jen schýlený,
v ní znovu zapustil jsem útlé kořeny
hluboko do země, měkké a pohostinné.
58
Strom-duch tak žije dál. A vůle svojí v síle,
kořeny chorými tak těžce dobývané,
přec občas letorost vyhánět neustane,
byť sotva dopřáno mu jednou dospět cíle.
Ó moje Matko! Pakli v sféře vyšší
působíš dál na žití svého díle,
i pakli duch Tvůj, na duševní míle,
hlas, příbuzenstvím krve spjatý, slyší:
Ó, buď co Slunce stromu žití mého!
Jak zlatý paprsek života mystického,
své teplo bytostné, své světlo duchové
svou dlaní mateřskou v sám střed mé duše vlož:
Je vpít přej listům mým, chlorofyl v listech zmnož,
tak k nové obrodě podněcuj tkáně mé!
Co zdola nestačí vssát kořenů mých síla,
by list můj shora nahrazoval, přej,
až by i jejích hmota vzrostla, zesílila!
Tak pomoz ve mně svatý sílit děj,
života svatý děj,
jak tehdy, kdy má bytost ještě ve Tvé žila!
Plod na Tvém stromu kdys, co na slunci teď strom,
vždy spolu spojeni, jako střed s periferií,
ať se má bytost zas dál z Tebe rozvíjí!
59
Rozkošať větve mé, mé listy na nich zmnož,
zesil můj kmen i kůru –
ať, v stálém množení odnože na odnož,
dál rostu k Nebi vzhůru,
s nektarem plodů svých,
zlatých a vyzrálých.
A pakli přese vše přec není mi snad dáno,
by život-dílo mé zde bylo dokonáno;
je-li snad vůbec vezdejší, co příliš hmotné, bytí,
jen jedním ze stupňů, po nichž je duchu jíti:
Ó, Matko, pomoz růst i za hrob duši mojí!
Ať vlákno mystické nás tam, jak druhdy tady, spojí:
Ten výš, ten níž, ať takto spolu k Výši
spějem vždy pevnější, vždy světlejší, vždy tišší...
60