SPLEENY.

Zikmund Winter

SPLEENY.
I. I.
Dnes večer se tak smutně smrákalo, tak že už všechno, všechno plakalo, a plakalo to ve mně dlouhým dnem, dlouhým dnem – a žití prázdnotou... Oblaka po nebi si jednotvárně plují, kol oken lidé teskně defilují, a je mi smutno – dlouze – zoufale věčností monotonní... 52 II. II.
Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho, jak by jinak ani u mě nikdy být už nemělo... Vše tak staré, zkušené tak – všechno kol tak náhle žal, jak by na dně všechněch věcí Tíhy Duch se smuten skrýval, unavenou hlavou kýval, zádumčivou notou zpíval: „Já to dávno povídal, dávno, dávno povídal... Tisíce už říkám let – každé větvi z jara svěží, každé písni lásky mladé, která věčnost sobě klade, že je marnost všecko, všecko, bez výjimky všecko, všecko, že je všecko illuse, že svět jenom k Smrti běží – že jen klam a žal je všecko: minulost i přítomnost, přítomnost i budoucnost, všechna nenávist i láska, všechen hřích i všechna ctnost – všecko, všecko...“ Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho, jak by ani jinak u mě nikdy být už nemělo... 53 Všechno v mojí hlavě stůně, vše si stýská, hořkne nudou, Hudebníci Zmaru v ní jen stále stejnou píseň hudou: „Marnost všecko, bolest všecko, šalba zlá a bolest všecko...“ Navečer se vloupal v město, posádkou rozložil stíny: Vše je jako po zakletí, zmožené a uondané, plné výčitek a viny –- ze všeho jen Smutek vane, vše tak stejné, nikdo jiný; i ta drožka, která hrčí teskně někde z povzdálečí, po dláždění, po kamení v monotonním teskném zvuku: Jak by sobě naříkala, unaveně naříkala na nudu, a hnus, a spleeny, na samé jen kocoviny... Smutno je mi ze všeho, ze všeho, co vidím, slyším; ze všeho, co myslím, sním, ze všeho, co cítím, vím, ze všeho, ach, ze všeho, jak by u mě ani jinak být už nikdy nemělo... 54

Básně v knize Království snu: