DUŠE
Myslím, že jsem Ji už vídal...
Povídal mi o tom vánek v parku navečerní tiši,
jdoucí odkuds z dálných zemí, Snů či Elfů vzdušných říší,
šeptající tajuplně.
Něco také šumotala v huku moře chaotickém
vlastní hudbou vlna vlně.
Kdy se toho nejmíň nadáš,
náhle před tebou to stane:
Přepadne to vichrem smysly –
a čím větší ticho kolem,
a čím větší ticho v tobě –
tím víc zachvěje to myslí.
Zakryješ si pláštěm tváře
ohromený pravdou chvíle,
v které se ti celá Věčnost
zjeví náhle jako záře
v klidné bezejmenné síle –
Z nahnutého nebe slétla,
vánkem zašuměla v tiši,
přišla, proměnila všecko, z dálných tajuplných říší –
zableskla jen jak by v tuše –
a už prchla – chceš ji chytit –
pryč je, pryč...
byla to Duše?
28