NOTTURNO
Noc jako chrám; vše v údivu pod klenbou dýchá hvězdnatou,
hlubokých samot velebou, jež všude mlčení své strou.
Po stropu noci rozlehlé se šine věčných světů tém –
slyš vánků šumot z křídel jich, ty vznikly vzduchu nárazem –
vše zvoní – –
A přec nehne se; rybníků hlatě nehybné
odráží s měkkou snivostí zář mléčné dráhy ohromné –
a všude ticho. Po stráni cos pískne ještě unyle,
vzdech velkých prostor usnulých přeletí chvěním po trávě.
Jen na dalekém obzoru, jak píseň snílka do dálky,
do noci svítí vztyčené a zadumané majáky.
Tak ticho! Bože, kdo kdy snil takovou svatost perutí!
V jiskrách se rosa extasí na jejich ploše ještě chví –
a visí přec už nad krajem tak zářivě, tak bez hnutí!
Jsou ňadra noci rozkvetlá, ve vůních spí jich oddechy,
jak prvé lásky blažené ty nejdémoničtější sny –
A má také noc milenců! Jsou všichni raçy blouznivé,
ti touží noci na ňadra položit dlouhé vlasy své – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
A já tak všem těm prostorám, perutím ticha, sám a sám
nocí jak mořem opilý svou náruč v dálky rozvírám –
tajemství noci naslouchám svou duší svatou jako chrám –
a slyším: V temném záření se šine věčných světů tém,
šum vánků z usínavých os andantem splývá v spící zem.
31
A nikdy není člověku, jak byl by sám nějaký bůh,
jak v tento velký okamžik, kdy modlitbou šumotá vzduch,
je duše klidna jako chrám, a přec tak v dálky rozpiatá,
rytmem všech vesel uspaná, vzruchem všech světel rozžatá,
v moře se celá rozvlní, jak kouzelnými nápoji,
illuse velkých vzmachů jí odvážná slova šeptají –
a hvězdy září, šinou se, nárazem vzduchu na osách,
až padajících vánků dech olšemi pohne v samotách.
Tak ticho! Jako extase v nejvyšším slastném strnutí,
kdy rozletí se, zajiskří, a zůstane tak bez hnutí –
ó Duše, moře veliké! Ty, jež jsi dnes i vesmírem
v tom vytržení zářivém, v tom skolébání opilém,
věz, že jsi klamu nástrojem, tím nejkrásnějším jata snem –
neb sen je vše a zplozený tím nejstrašnějším Démonem!
32