Přítel Podzim.

Přítel Podzim.
Sní Podzim nad krajem a dýchá sametově, tesknými, měkce hladícími tóny, s rozkoší snílka těká po akkordech – – zas prchá v dál – zas vrací se a touží... Ohřátý trochu sluncem jemně vlažným, ohřátý Podzim s jemnou duší snílka: Teskní a nevíneví, po čem teskní v dálce, jen bojácně své akkordy si mazlí a smutkem snílka sametově pláče... Přítelka Slunce umdlenými smutky vinice hladí hladko-hebkou dlaní, vše otepluje unaveným vlažnem. Pod její něhou sní se to tak měkce, pod rukou malou, pohladivší teskně snem uslzené hlavy snivých aster... Má duše tichounce své šepce stesky, Podzimem sněné, vytoužené tóny... Po dlouhých, dlouhých nocích snů tak vlažných, při hebkém přástvu měsícových smutků, v besedách s přítelem má duše pláče... V dálku či zpět? – – Ah, finissimo plakat! [10] A co se večer tulí svojí vůní, subtilní duší snivě vyssávanou, a co rtuť luny chladných na mramorech terassů v parcích chvěje se a teskní, co kdesi v Norsku na šumících fjordech tamějších děvčat hedváb duší svítí – My v sladké touze ručky sametové, jež vlas by pohladila rozechvěný za vlídných měsícových vigilií naslouchat budem’ rozechvělým houslím – – a cosi nekonečně sametného, a cosi jemně snivého, až mdlivo nám bude hráti v okouzleném srdci: A tehda náhle tak nám přijde všeho líto – viď, příteli, my oba duše snílků vypláčem svoje stesky sametové... 11