Tajemství.
(Své švakrové Luise.)
Praskání v krbu za mrazu – ah to je to rodinné štěstí,
tlumiti slova v sladké tmě, podajné vlasy plésti.
Hodiny tikají opile, opile ruce se hladí,
opile sní se o štěstí – co venku vánice řádí....
Je jedna hlava černavá, mužná a mlčelivá,
po denní mozkové únavě se zadumaně dívá;
co druhá s rysy madonny v extasi usmívá se,
sen o štěstí zanechal třpytný lesk na hustém její vlase.
A tiše v sebe zabráno na zemi dítě si šeptá,
a odpovídá na věci, na něž se nikdo neptá.
Muž všecek ve sny skolébán slabiky dítěte loví –-
vše možné mluví ony rty – na jedno neodpoví.
Ta ústa, pohyb, ba i řeč skoro už po lidsku znící –
tvor třetí tu náhle jako div – tvor s živou rukou i lící,
[41]
co ještě nedávno nebylo tu tuchy po kolébce –
dnes leží tam každou noc uzavřen svět nový v nové lebce.
Syn jeho... jaká záhada... vtělení jeho to těla,
nová se duše z jeho neznámé kams jinam oddělila.
To jemu se tu pomalu myšlénky klovají z hlavy?
Je jeho ten nový očí pár, pohled, krok ostýchavý?
Ne nemožno.
A čím víc dítě své v hře tiché pozoruje,
po matce ručičky, pleť, pohyb, nožičky, čím dál víc odhaluje.
A zatím matka v lenošce zardělá v tváři sedí,
zrak fantasií živě žhne a pozorně na dítě hledí –
vzpomíná na doby horečné opilých šepotání,
úsměvů v růžích, zmámení, výkřiků v utichání,
na prudká objetí vzpomene, polibky plné krve,
od nichž se duše potácí opilejší než prve.
Všechny ty momenty záhadou teď horečnou hlavou jí letí,
v údivu oči jí obrací na zemi ku dítěti,
s ústy jež z masa, tvořena tak často k ní volají „mama“,
když skutečná krev teka z prstíčku – třepe k ní ručičkama....ručičkama...
A zdá se jí znenáhla nejasně, že uhádá smysl všech chvění –
kdy v závrati rozpuštěn jí vlas, šat rván jak v pekelném vření,
kdy vzhořela těla momentem – zornice rozšířeny –
kdy gesto děvčete zázrakem stalo se gestem ženy – –
že bylo třeba celou bytostí se v krve mysterium vnořit,
by bylo možná nového, živého člověka stvořit. –
42
Teď skloní se hlava černavá, zamlklá hlava muže,
co druhá se zvedne – a náhle ji políbí –
tak vřele....vřele... jak nejvíc může!
Jen scenou tou pranic vzrušeno na zemi dítě si šeptá,
dál odpovídá na věci, na něž se nikdo neptá. – –
Bůh ví, co takový červíček za léta toho poví –
na jedno veliké tajemství, na jedno neodpoví....neodpoví...
43