Undina.

Undina.
Na vlnách laguny pluješ, podivné písně to zpíváš, podivná blouznění Ofelií věnčených samým kvítím – tajemně hoří Ti oko, tajemně uctíváš hvězdy, podivná Undino-ženo. Na jaké laguně pluješ, jaké pak písně to zpíváš, jaká to blouznění vedeš v podivném kouzlu Své duše – já nevím a nikdo neví, jen jedno cítíme všichni: Ty’s krásná, Undino-ženo. Tvůj šat se míhá jak vlny, v podivném kouzlu jak ony, vůně Tvé bytosti čarodějné je nestihlou vůní květin, podivné smíchy Tvé bolí, krutě Tvé bolesti dojmou – Ty’s věcná, Undino-ženo. Duše Tvá krajinou krásnou spatřenou před mnoha věky, která nám utkvěla čarodějně závratným sněním v duši – kdo nás rozčaruje, kdo nás odčaruje, podivná sestro vody, ah krutá Undino-ženo? Kdo tuší Tvé tajemství, hyne, jsi dál, čím přichází blíže, Jsi zvěčněním záření kosmu, hledání modrého květu, narkosy rozlehlých nocí a kolébání moří, Ty něžná Undino-ženo! [57] Viděl jsem duši jak vlny, voněl jsem podivnou vůní, Tvou duši, Tvou vůni, vod sestro, zvonilas ve vlnách smíchem, ten smích bolel chorou Tvou touhou – a Tys’ mi udělala: Tvou neurčitou bytost, vůni tvé kouzelné duše, jak kolébání gondol, sen hudby, hlaholy světel, má duše Tvé duši tak cizícizí, a přece zase tak blízká, podivná Undino-ženo, milovat musí věčně! 58