ADAGIO SRDCE.

Zikmund Winter

ADAGIO SRDCE.
Tiché sny jdou duší hudbou kolébavou, vlaštovky, jež teskně veslují mou hlavou.. Měkko mi je v duši, líto mi je všeho, trpícího mlčky, nedořeknutého... Dívek-panenek, jež v koutku sedávají, na své ženichy však marně čekávají, srdcí chlapeckých, snících jen zaraženě sladkých o loktech a o skutečné ženě. Rád bych pohladil dnes děcko v zamlknutí, které, zakřiknuto, šeptmo si jen kutí. V ruce své vzal hlavu snílka šestnáctiletého, který lásky sen ze srdce upřed svého, a teď vkládá jej v každičké dívčí tělo. On, chtěl bych vzít dneska hlavu v ruce své všemu, snem co trpí, krásně churavé... 54