PERSEFONÉ.
Hle, bolest neviny! Jak kvílí, lokty zvedá,
rukama lomí – v jakém zoufalství
zděšena, překvapeně vzpírá, brání se!
Vše marno. Vládce temných, hrubých sil,
temných a tajemných oblastí Podsvětí,
už zchvátil ji sveřepou paží svou,
černou a mocnou, samý mour a sval!
Už nepustí ji víc, už v temném spřežení
ohnivých hřebců-pudů v divém trysku
ji unáší, tam, kde je pánem On,
ten starý, chmurný bůh nad stíny zašlosti,
ten strašný bůh s tím temným symbolem
svých vousů – rozběsněných živlů Chaosu!
Už propadá se s ní v říš podzemní –
co zatím ona líc svou zastřela
v zoufalém poznání, že marný všechen boj!
51
Už zmizel s ní. S tou útlou květinkou,
slabou a nerozpuklou, nevinnou,
jež dosud žila jen svým bezstarostným snům,
neškodné, neplodné a sladké hře,
v své rajské, omezené dětství zahrádce,
bez poznání a cíle, prostřed střežitelek,
pozemských družek svých to, jež teď volají
tak marně, bezmocně po božské družce své!
Ba marné volání už, marně už též hněvy,
prosby i kletby matky Demétry.
Už stalo se. Už dokonáno jest.
Veliká chvíle ta už nastala,
kdy dcera Nebes, Země zasnoubila se
bohu a pánu temnot Podsvětí.
A pakli pojí jediný pouze plod
se Stromu Poznání uprostřed Hádu,
tu napojena temnými tajnými šťávami,
jež vyvěrají z půdy Minula,
už bude oplodněna Erebem
a tajemnými jeho silami.
52
Ó nelkej, Persefoné! Na mystickém stavu,
kde Světa Osud, daný Určením,
se za mystickým Cílem pevně tká,
je kletba vosnována prozřetelně
do přástva požehnání!
Má-li tvá duše rozkvést úrodou:
Světlem a úsměvem, láskou a blahem,
vždy musíš sejít dřív, ó Persefoné,
nevinná, nevědomá – slabá, neplodná,
do temné říše podzemních tajných sil,
kde Bohy Světlými vězněná Bytost Světa
svůj zašlý žije věk.
Bůh hrubší citem, starší myšlenkou,
vždy dřív té unést musí z kruhu družek tvých
násilím paže své, rozhodné vůle.
Nevinné, dětské tvoje útroby,
zkad do nedávna zněla ještě píseň,
veselá, hravá, jak zvuk studánky,
vždy jablka temného poznání
dřív musí okusit a strávit, v krev svou přetvořit!
53
Ó, nelkej, Persefoné! Temné zajetí
je nutné všemu, co má kvést a zrát!
Jen skrze kořeny je živa rostlina!
Od slunce přijímajíc zář a krásu duše,
kořeny svými hmoty živnou látku
úspěšně ssaje k plné stavbě své
i k růstu mocnějšímu, přímějšímu vždy!
Ať nazývá se hmota pokrmem,
ať aktem oplodnění zvířecím,
ať dějem tajemného kvašení
v oblasti podvědomí tvůrce-básníka –
vždy nutna jako základ, živná látka,
z níž teprv na slunečním světle vzejít má
zářící, lepá, vonná květina
a v posled okrouhlý pak, dokonalý plod.
Ó nelkej, Persefoné! Zdráva’s Královno!
Ty jsi-li Bohyní, však budeš v Podsvětí
ne zotročeným stínem –
leč v temné říši pudů Vládkyní,
ctnou, světlou družkou Pána temných sil!
54
Ty jsi-li Bohyní, však budeš vracet se,
v požehnaných obdobích vítězství
vždy znovu před tvář světlou Foiba, bratra svého,
vždy znovu v náručí své matky Demétry,
jež tebe se Zevem, Bohem Nebeské Výše,
Duchovým Vládcem Všeho zplodila!
Ó nelkej, Persefoné, vždyť jsi Bohyní!
55