POSLEDNÍ POTOMEK.

Emanuel z Čenkova

POSLEDNÍ POTOMEK.
O čem to sníš, zámečku starobylý, nad říčkou v údolu, jejž vroubí lesů lem, při pláči fontány za parných chvílí, v tom parku zavlhlém? Dech těžké dumy vůkol šerem vane, pod přízí pavučin vše uvnitř dřímá v snech... Ó, viz ty tváře předků zadumané na temných portretech! Těch hrdin řad, již skonávali v seči, zří s obrazů teď v chodeb klidu hrobovém jak řada obrů s báječnými meči v brnění kovovém. To ticho, klid!....klid!... A v šeru jedné síněsíně, jíž okna tajemně park stromy zastírá, pán zámku, vyžilý a na mizině, pár let juž umírá... 55