MLADÁ MATKA.

Emanuel z Čenkova

MLADÁ MATKA.
Můj,Můj bože, co dnes zakusila křiku, co vřískotu a pláče, stenu, vzlyku, než uložit ho mohla v postýlku! Ten malý diblík v peřince své drobné den celý rozmary měl divně zlobné a matce nepřál klid ni na chvilku. Teď šotek zdřím’... snad andělíčků roje ho v nebe lákají a ve hry svoje, neb šeptají mu báji večera... A matka v staromodní sedla křeslo, jí chvění lahodné se v duši sneslo při vůni snů nad knihou Zeyera. Jak těšila se na tu chvíli čtení, v mír oasy po klopot poušti denní, až Umění květ duše porosí! (V taj knihy ponoří se celou duší a nic, ach, nic ji ze snů nevyrušínevyruší, tu lilji nálady v ní nezkosí...) Ten klid!... Však sotva přečtla první stránkustránku, cos’ duše dotklo se jí jak dech vánku, jenž večer vlnívá se v obilí – a každou chvilku k lůžku spěchá tiše i v bázni, zda to děcko ještě dýše, jak anděl k andílku se nachýlí. 72