DCEŘI DO PAMÁTNÍKU.
Když zřím, jak moje dcerka zlatovlasá
jak šotek pokojem se batolí,
svou pannu tiskne v náruč, výská, jásá
i pár slov podivných zas šveholí,
když zřím, jak toužně cupe k mému stolu,
pak stane, nesměle se usmívá
i v touze, kdy si počnem hráti spolu,
svým zrakem laškovně mne vyzývá,
tu často hlavu skloním v zadumánízadumání,
jak chtěl bych vyzpytat ten žití běh,
jak věštec čísti ve snů přemítání
a zvědět, co jí psáno v osudech...
Ó, marně sním, co snuješ, chmurný Bože,
pro děcko, jež se u mne batolí...
snad bude léhat v režné, mrazné lože,
snad bída její ručky zmozolí,
snad někdy Hlad si ke stolu jí sedne,
snad kalich trpký do dna bude pít,
snad zraků čistý azur mdlobou zbledne,
a já juž v hrobě vlhkém budu hnít.
Jen jedno, dcero, pro tebe mám přání,
ať jakkoliv juž Osud vyřkne soud:
zroď syna pro vlasť, chorou ve strádání,
jenž zlomí aspoň jedno z její pout!
91