Mlhavé dny.

Emanuel z Čenkova

Mlhavé dny. (V upomínku prof. J. Kuklovi.)
Ach, v dáli nad horami mlha líná v tak šedé kolébce teď skrývá každý den, jenž opět v rakvi mračen uhasíná pln chladu, větruvětru, deště – zachmuřen. Kde v zlatu slunečna dřív zřel jsi lesy a v moři modravém obláčků labutě, – tam vidět černý pruh, nad nějž se věsí lem plachty tmavé těžce, nehnutě. A říší sychravou dech větrů letí, přes hory žene nových mraků šerý tlum, a slyšet šelest jen ze stromů snětí, v nějž hučí jednotvárný deště šum... Mne dříve chvátilo vždy udivení, kdy žárem léta v krajině plál půvab krás: Ó, paprsku, v kraj spusť své osvětlení, v šer duše svůj, ó, Lásko, sešli jas! 23