Marie Antoinette v Trianonu.

Marie Antoinette v Trianonu.
U jezírka, v nějž obraz parku splývá, ze skalin umělých kde zdroj je slyšet lkát, v travinách zrosených, hle, víska snivá jak idyla se chodci v oči dívá... V ní královna již nebude si hrát! Jak nymfa v hradě bílém uvězněná, by kralovala dvorným plesům, hostinám, ze síní prchnout touží rozteskněna, etiket tuhým mravem znechucena, ždá odběhnout k svým hebkým lučinám, kde staré buky v dumách šepotají, kde luny svitem otvírá se lásky květ, kde víly s pastýři si v tanci hrají – tak ve svůj Trianon za krásných slunných let vždy ráda šla Marie Antoinette. Tam statek útulný vstříc mile kynul, luk zelení se potok hbitě vinul a proudem křišťálným hnal něžný, veský mlýn, v té féerii duch sobě odpočinul, v tom šeru křovin odlét chmury stín. [54] Ó, vůně parku prozlacená září! Ó, sladká chvíle travin na polštáři, kdy volná hruď luk oddech ssaje z hluboka!... Tak starobně se domky drobné tváří, na zdích je mech a réva divoká. Pod stříškou chaty boudoir se tají – ó, dosud vlá tu intimnosť těch zašlých chvil! – u rybárny se kachny kolébají, než skutečností zdá se vše spíš bájí neb sídlem rozmarným laškovných vil. Zde nehrozila nuda etikety ni řády formalit a ceremonií – zde romancí se rozzvučely rety, a ručka bílá trhala si květy, jichž hvězdy v lukách Vesna rozvijí. Ovečky sněžné pastýř tady pásal, ve vzácném houští slavík z jara jásal své písně míse do selanek Berquina, květ stromů pel svůj na paruky střásal a verši hlaholila ozvěna. Tak krásná královna si mile hrála: ve stáji dívala se na krav dojení, neb u svých stád ve snivé dumě stála, v stříbrných vodách rybky lovívala, k selankám krále zvala v nadšení. A mezitím co u vod jasných klínu, u něžných chaloupek, ve vonném stínu 55 ta sličná pastýřka tu skrytě sedala – lid velký, chmurný chystal guillotinu, ta jako příšera se zvedala, a zatím co se hrály bergerie pří písni pastýře a žertu panoše, kdos děsný, plný hrůzné poesie, již připravoval akty tragedie a hlavy počítal již do koše. 56