Žena.

Žena. (Joséphine de Beauharnais r. 1796.)
V ulici Chantereine, v své malé vile, tak blízko cítila podzimu šedý dech ta snědá Kreolka, když zasmušile tvář vadnoucí si prohlížela v zrcadlech... A touha života jí chvěla kyprým rtem, když pleť svou barvila růžovým líčidlem. Před zrakem kouzlila si skvělé plesy, šum lesklých salonů a zlatá divadla – leč osud dal jí nuznosť vikomtesy, a stáří chvátalo, líc hebká povadla, a ona chtěla žít v Paříži báječné jak růže rozkvetlá ve záři slunečné! Všem kouzlům koket, ach, se naučila, tak božsky vnadna exotickou gracií, svých vděků vínem Bonaparta spila, jej rozohnila čarem měkkých linií, že v její náručí se jako hošík chvěl a slávy fantomu na chvíli zapomněl... [61] Tu vzplála radostí jak kouzelnice, jež v báji z moci čar svých plesá potichu, v ní jaře procitla zas vášeň lvice – i těšila se na dny slávy, přepychu, před duší toužebnou jí nový život hrál, v něj ved ji triumfem ten mladý generál... Ta žena omládla!... Teď v blahu žije a neteskní, že s armádou muž v dáli táh’, jen jeho vavříny si na skráň vije i libuje si v krvavých těch okrasách a plýtvá úsměvy, královna salonů, když v daleku kdes hučí hymna kanonů. A bledý Bonaparte v Italii, ach, po ní stýskal si, ji bohyní zval svou, v svém srdci choval žárlivosti zmiji a lásky portret v medaillonu na prsou, ten byl mu v bouřích bitev hvězdou naděje i amuletem, kterým dobyl trofeje. Ó, tehdy v lásce byl jak student snivý, měl prudké záchvaty jak hrůzný Othello, v své touze ženu zval v rej bitev divý, a srdce sopečně mu hněvem vzkypělo, když tušil konečně, že ženě veselo a z Paříže že by se, ach, jí nechtělo. Jej skrotit uměla... V ten čas, kdy v stanu v svých bojů předvečer při rudém světle bděl, horečně dumaje nad skizzou plánu a kliden zdánlivě, přec v nitru svém se chvěl, v ten čas ta luzná žena plála radostí jak řecká bohyně ve středu slavností, 62 svou Paříž vášnivě tak milovala hned z jitra těšíc se na triumf večerů, kdy vkročí majestátně do divadla, kde před ní uctivě lid vstane v parteru... Po nových vavřínech muž v dáli kdes se hnal a z kluzkých salonů v stan svůj ji tklivě zval. 63