Přechod přes Alpy.

Emanuel z Čenkova

Přechod přes Alpy.
Za chladu jitřního jel na svém mezkumezku, jenž stoupal rozvážně na kluzkou stezku, pod srázy ledovců, do strmin hor, ten démon Francie, jenž v cárech vojíny moh’ zavést kouzelně i v pekel hlubiny a v pouště sálavé, kde zmírá tvor... Nad stržemi si vleklo mužstvo děla, nad propastmi se oři noha chvěla – on zřel to vše bez hrůzy v pohledu, bludička Slávy v oku jeho plála a k dílu šílenému hudba hrála, Alp echo houkalo: Jen ku předu! Ve skalin tvrzi orel procit chvatně a ze snů dumavých tak majestátně své rozpjal perutě ve smělý let, jak přízrak zašuměl kol hlavy konsula, jež touhou tajemnou se prudce pohnula... Kol lavin, výmolů, jen v před, jen v před! [64] Co na tom, roklina že jícen šklebí? A byť i dopad s roztříštěnou lebí do lůna skal a zmizel v dolině, on půjde v před – vždyť před ním v dálku letí ta Niké antická s vavřínu snětí, Zevova družka, svůdná bohyně. Tak stoupal v Alpy; měl svůj svrchník šedý – jej historie zná – a horal snědý ho vedl v divokou tu krajinu, hoch sdílný, citlivý, jenž cestou prostince pánovi líčil život v alpské dědince, kde vyvolil si švarnou dívčinu. Ten horal nevěděl, ach, koho vede! Jej dojaly tak pána líce bledé, v své mínil prostotě, jen lásky tíž že pán má v srdci. Touha zrak mu nití i povzdechne: Mně stačilo by v žití mít žínku svou a pole píď a chýž! 65