SENOSEČ.

Emanuel z Čenkova

SENOSEČ.
Ó za těch dob já zírám z okna nejraději, kdy června dny se modrem zlaceným tu chvějí, a polem vlnívá se klasů hebký háv, kdy za jitra v luk lány plné rosy se noří osmahlých žen lesklé kosy a do kopek se řadí žatva mrtvých trav! Zde klidno tak... Ten údol, to je tichá tůně, jen plna paprskův a zpěvu, květu, vůně, a samota, to mojí duše snivá druž... zde nikdo z města neruší mne listem; ti, jež jsem rád měl v žáru lásky čistém, jak z očí tak i z mysli pustili mne juž... Zřím v dál... Kol klid, mír, nic mou duši nezakalí! A v moři zeleném naproti hřbitov malý 20 své zídky bílým pruhem kyne na pozdrav, a do řad rozsázeny, bez ozdoby, se zdají kopkami ty prosté hroby, kde složena je z louky žití žatva trav! 21