ZA DNŮ LÁSKY...

Emanuel z Čenkova

ZA DNŮ LÁSKY...
Ó matko má, já chtěl se tiše svěřit, že blaho znám, jež nelze umem změřit, že plavec bludný já teď k břehům vesluji; zář mého štěstí padla by v tvou líci, tvá duše jásala by s mojí snící, kdy řek bych nadšeně: Já miluji! Ó matko má, já kojil naděj smělou, že vejdu k tobě s dívkou uzardělou, že pro poklad se vydám k tobě na cestu, pro tvoje drahé, svaté požehnání, a ty že v mile vlídném usmívání jak dceru přivítáš – mou nevěstu. A přijel jsem a zřel – se žlutou lící bez dechu tělo v černé rakvi spící, 24 na čele rozestřen tkvěl hrobu divný chlad, a oči spaly žitím unaveny, však rty tak byly jemně otevřeny, jak chtěly by se mne cos – otázat! 25