MŮJ OTEC.

Emanuel z Čenkova

MŮJ OTEC.
Když přijde chvíle stínů zádumčivá, i vítr západní v tlum stromů splývá jak vzdech a vzpírá se pak do krovů, můj staruch otec oknem vždy se dívá přes údol, k mlčivému hřbitovu... Ó v jizbě smutno! Žal pod klenbu čela tam vždy se vkrádá v marném dumání, neb Smrti peruť nedávno se chvěla tím pokojem, když matka dotrpěla pouť žití, plnou těžkých strádání. A jak by kohos očekával chtivě z cest dalekých, můj otec starostlivě zrak v myšlénkách upírá k hřbitovu: tak námořník, jenž přestál bouře divě, se dívá s touhou k svému – domovu... 33