ZA VICHRU NA SAMOTĚ.

Emanuel z Čenkova

ZA VICHRU NA SAMOTĚ.
V divokém honu, v úpění, stonu vichr kol letí a pláče a kvílí, hučí jak ohlasy dalekých zvonů, naříká jako duch, který jen šílí a vzpíná se, kvílí v té teskné chvíli. Nocí tou temnou pláče on se mnou, vzpírá se v střechu a samotu naši, tichne v svém vzdechu, hudbou pak jemnou kvil svůj zas počíná; náhle se splaší a kol oken straší tou nocí temnou. Černavou hluší vichřice buší křídloma svýma – až starosť mne jímá, 52 trýzní tak těžce uštvanou duši, zda ten řev matku mi ze spánku vzruší, jež po strastech dřímá – v rakvi své dřímá! 53

Kniha Rok na samotě (1894)
Autor Emanuel Čenkov