TY’S NEUMŘELA!...

Emanuel z Čenkova

TY’S NEUMŘELA!...
Má svatá matko, ty’s mi neumřela, v mém nitru stále žiješ dál a dál, a září tvého zjevu duše celá se chvěje mi, jak jara živný dech by vál... Ty’s byla jarním zřídlem mého žití, v mých žilách proudí tvoje česká krev, jak zora duše tvá se v mojí třpytí, tvých citů jesti ozvěnou můj vřelý zpěv. Svých očí barvu dala’s mému zraku a tváři mé svých rysů podobu, svou mysl vdechla’s mi, jež rovna ptáku ždá letět nad pout zemských všední porobu. Ty za přítelku dala jsi mně práci, ty’s dala vše, co člověk může dát, 68 plam nadšení a klidu resignaci a citů čistých šumně bouřný vodopád. Mé bytosti jsi dala sama sebe, já žiju v tobě a ty ve mně dál, a duše má jest jako modré nebe, jež hostí slunce – zářný, věčný Ideál. 69