Ve starém parku.

Emanuel z Čenkova

Ve starém parku.
Toť zbytek tichý zašlé, krásné doby, pln cest ve stínu starých kaštanů! Leč neušetřily ho časů zloby, a dávno voda vyschla z fontanů, a pěšina již travou obrůstá, v niž malé stopy vtiskly nožky paní; na sochách mechovina přehustá, jež jako vetché stařeny se sklání. Ó šeré ticho v klenbě alejí, kde teď jen motýli se zachvějí! Zde mihaly se hlavy pudrované a k sobě klonily se v hovoru – střevíce drahé – šaty premované – i sluhů silhouetty v obzoru... Teď Satyr, jehož tvář se usmívá, jak na vílu by čekal ve sluji, se dívá – pavouci jak nymfám hlavy šedavým, hebkým prachem pudrují. 19