Až na kraj města!...

Emanuel z Čenkova

Až na kraj města!...
Je šedou bání nebe dnes a sněží, mhou pnou se tmavé rysy domů, věží, skla chřestí svítilen, v něž vítr vane; teď pohřeb jde: vůz černý, koně vrané. Po vlhké dlažbě kluzká chodcům cesta, ti půjdou za truhlou jen na kraj města, kde odbude se kněžské vykropení; až na hřbitov jít příjemno dnes není! Ten vzdychá po krbu, jenž doma praská, kde v salonku je vůně, mír a láska; ten po své kavárně, kde v teplu sedne, neb nečet,nečet ještě žurnál odpoledne. A jiný čile přeskakuje louži dí, že se pohřeb jako hlemýžď plouží, že lehké botky má již samé bláto; snad zítra katarrh? to by stálo za to! 46 Kýs přítel chtivě na hodinky zírá, by přišel k schůzce s dívkou, ode včíra jež poznala již jeho lásky svízel – a z řady poslední teď chytře zmizel... To zemřel básník; z Parnassu pak druzi ho pomlouvají na poslední chůzi a klejí potichu, že vlhko chladí; kněz vykropil; jsou všichni tomu rádi! – Snad za ním rozpláče se usedavě ta láska, kterou v žití líbal žhavě; ach, ano, dnes! Leč zítra ples je skvělý a na ten těší se již měsíc celý. Až po roce zas v čas, kdy dny se krátí, stesk divné touhy černovlásku schvátí, poslechne vítr, jenž kol oken kvílíkvílí, a vzpomínkou – zažene dlouhou chvíli. 47