Alejemi.

Emanuel z Čenkova

Alejemi.
Je na podzim; obzor se mlhou stmívá a den tak pochmurný a s mračen splývá déšť hustý v proudech drobných krůpějí, a kromě milenců ni duše živá teď nejde vlhkým pískem alejí. A pod deštníku klenbou přituleni jdou milenci svou vášní opojeni. V mé jizbě teskně hučí krbu žár, déšť bije v okna; do parku zřím v snění a nuda vtíná v duši mou svůj spár. Je venku chladno, vítr listí honí, roj kapek v písku tleská, zvoní; – Ieč milenci na cestě alejí jsou rádi, že, když jejich rty se skloní, polibky zmlknou v šumu krůpějí. 62