Podobizna neznámé.

Emanuel z Čenkova

Podobizna neznámé.
Ač nevím, jak v to album zbloudila jsi, přec večer často v dlaň jsem čelo skryl, zřel nahou šíji, rety, oči, vlasy a hrobku duše kouzlem tvojí krásy ve chvílích tesknoty jsem naplnil. V tvých ramen náruči vždy lačně chtěla se utišit mé touhy vichřice, v snech dál jsem kreslil vábné formy těla té, – která z podobizny pohlížela tak cudně, tiše jako světice. Leč kdyby popřáno mně bylo zříti té ženy život, jenž se pro mne kryl, taj myšlének a vášní vlnobití, buď soucit srdcem mým by počal chvíti neb zahořklý jen hnus je naplnil! 66