Patnáctiletá.

Emanuel z Čenkova

Patnáctiletá.
Ty řekl bys, že hraje si den celý, svou pannu oblíkne a pochová, že netuší stisk ruky dlouze vřelý a nepozná zrak slastí rozechvělý, ni citů žár, jenž kladen ve slova. Leč samotna – v dlaň rusou hlavu schýlí, ve sladké touze o miláčku sní, své čisté lásky skrývá kvítek bílý a opakuje si hlas jeho milý při tajném věčné lásky vyznání... Ve shluku vášní, v bouřném toku žití, ve světa rozruchu a vlnobití ach, k čemu slouží hra ta bláhová? Vždyť pak, až jinou lásku bude míti, znát bude úlohu svou do slova! 69