Smích.

Emanuel z Čenkova

Smích. (Připisuji svému bratru Vácslavu.)
Znáš ho? Je malý, drobný človíček, je král, má žezlo plné rolniček, je duch, jenž tajemné má všude spády a pírkem lehtá lidstvo kolem brady, kol úst a prchá na svých perutích... Král Smích! Je všudybylem v chatě, paláci, on celým sálem někdy burácí a jeho kouzlu nikdo neodolá, vždy přijde sám a mrzout marně volá, by k němu slétl na svých perutích král Smích. On lehce šimrá ve snu starouška, cos hezké dívce šeptá do ouška, ba často kaplanovi při kázání a mnichu, jenž se nad brevířem sklání, v úst koutky sedl a se mih’ král Smích. [79] Můj kantor zrakem plným nevole vždy krutě stíhával jej ve škole... Co trestů vždy jsem, duše mladá, zkusil, když v jeho poutech jsem se smáti musil, když ke mně slétl na svých perutích král Smích. Poslání:
Nechť věčně živ! Jsem vděčen velice, že vysmívám se přátel kritice, a komu kouzlem svým je neznámý, ať sešlehá ho svými dutkami, ať slétne k němu na svých perutích král Smích! 80