KAM, PANE, KRÁČÍŠ?
Noc kryla Řím, a v poutech, uvězněn
spal svatý Petr tiše, naposled:
neb z rána Mamertinský žalář již
měl tělo jeho katům vydati
a duši andělům.
On tiše spal,
a ve snách usmíval se. Úsměv ten
se měnil v zář a svítil pod klenbou
jak v lese záblesk luny na vodách.
V tom šeru, bez hluku se zjevila
– jak lilie, již jaro vykouzlí
ze země temné, – bílá postava.
U dveří stála, těžce dýchala
a v ruce vzdušné kahan se jí třás’,třás’.
Teď zmužila se, k Petru přistoupla,
nad starcem sklonila se, šeptala:
„Ó, svatý kmete, zbuď se! Svoboda
ti sladká kyne! Smrti unikneš!“
8
A Petr procit’, hleděl udiven
na světlý zjev, jenž před ním lepý stál,
a mnil, že Bůh zas poslal anděla,
by opět ze žaláře vyved’ jej,
jak tenkrát, když jej věznil Herodes,
a opět teď jak tenkrát nevěděl,
sen klamný jímá-li mu duši v plen,
a chvějným retem šeptal: „Spím či bdím?“bdím?
Jsi poslem božím? Káže Pán, bych žil?“
„Jsemť prostá dívka,“ šeptal luzný zjev.
„Jsemť z rodu těch, již v Římě vládnou dnes.
Já slyšela tě kázat. Spasil’s mne!
Já věřím v Krista. Neustala jsem,
až těžkým zlatem, s prosbou, slzami
jsem získala tvou stráž! Však pospíchej!“
A klekla. Třesoucíma rukama
mu sňala pouta. Petr váhal však
a pravil tiše: „Káže Pán, bych žil?“
„Ty tážeš se!“ mu dívka odvětí.
„Což nechápeš, že polo zázrakem,
když k tobě v žalář vniknout mohla jsem?
Víc, než tvá smrt, tvůj život váží, věř.
Co duší spasíš bouří mohutnou
svých slov! Co mocným dojmem zraků svýchsvých.
Však nemeškej! Čas nutí k útěku.
Ó, neslyšíš ty rány? Tesají
ti ukrutníci pro tebe již kříž!
Ó, zemřeš-li, pak zhynu bolestí!“
9
Když Petr ještě váhal, objala
mu kolena a vlasy rvala si
a vášnivá, jak oheň, zvolala:
„Při živém Bohu zaklínám tě, žij!
Jest hříchem, pohrdati životem!“
A v očích slzy zazářily jí,
a náhle pevná, silná táhla jej
ku dveřím žaláře, a její „žij!“
to slovo, které stále šeptala,
mu padlo v duši jako slunce zář,
a jako čarem dotknut zachvěl se,
a viděl náhle dálný rodný kraj
se modrat v klíně hor i jezera,
kde ryby lovil kdys, kde na břehu
se z křovisk oleandrů nořili
vždy plameňáci sněžní, nehybní
pří svitu zory, která na křídla
jim smavě odlesk vdechla růží svých.
A viděl květné luhy zahrady,
kde Kristus kráčel, boží království
když hlásal, slitování, lásku, mír:
Tu v duši jeho, v zlaté glorii
plál blahý, onen krásný země kout,
a touha nesmírná, zas vidět jej,
a zas tam žít, a třeba zemřít tam,
jej schvátila a omámila jej,
a nevěda co činíčiní, sledoval,
kam dívka vedla jej. Byl jako v snách,
až na foru se octnul, vlahý van
kde větru čela jeho dotek’ se
jak polibek, jenž zas jej přivítal
10
do řady živoucích. A u nohou
mu ona klečela, jež vyvedla
jej z vězení, a s pláčem radostným
mu pravila: „JsiJsi, kmete, zachráněn!
Teď pospíchej. Ku bráně blízko jest,
kraj širý za ni úkryt poskytne.
Dřív ale žehnající ruce vlož
na mojí skráň, neb s tebou loučím se.“
A Petr žehnal jí a pospíchal
ku bráně forem, chrámy z mramoru
kde bílé stály jako přeludy
v tom nočním tichu, v záři měsíce,
a branou šel se srdcem tlukoucím
a prošel šťastně; krokem vzpruženým
jak jinoch, pustou, snící krajinou
teď chvátal, na pravo a na levo
se mihaly mu hrobky nádherné,
jež cestu Appiovu vroubily,
a v dáli hory v stínu dřímaly
a slibovaly jistý útulek,
a hvězda krásná stála nad nimi,
tak vábivá, jak žití smavý slib.
Jak za tu těchu Petr vděčen byl!
Když dlouho kráčel krokem zrychleným,
dech počal se mu krátit. Usedl
na kámen vedle cesty, oddýchal
a utřel pot si s čela. Náhle však
se ulekl. Slyš! Těžký duní krok!
Kdos blíží se. To muž jest schýlený
pod břemenem tak krušným, že se zdá,
11
že k zemi klesá již. Jde ještě blíž,
a Petr vstane. Lunu skrýval mrak,
teď ale s nebe padá jasná zář,
a Petr sebou trhne, vykřikne
a padá na kolena, na hlavě
se vlasy ježí mu, dech v prsou váz’:
Hle, Kristus stojí bledý, zmučený
zde na silnici v pusté krajině,
krev lije se mu z ran, kříž ohromný
mu leží na rameně, kruší jej,
a z jeho zraků velkých, bezedných
tak nesmírný se smutek temení,
že Petru žalem srdce v ňadrech mře.
„Kam, Pane, kráčíš?“ pracně táže se,
a smrti truchliv chýlí k zemi tvář.
A Kristus hledí na něj s lítostí
tak neskonalou, sladkou, nadzemskou,
jak tenkrát, když mu pravil: „Zapřeš mne,“
však nečiní mu žádné výčitky
a praví pouze: „Kráčím do Říma,
bych znova zemřel za vás na kříži.“
A Petr chápe, hořce zapláče
nad těla slabostí, a žití sen
tak sladký před chvilkou, teď zdá se mu
být těžkou chmurou, touží po smrti
a cítí celou její vznešenost,
a nadšen zvolá: „Kriste, pane můj,
ó promiň poslední mé křehkosti!“
12
Tu zmizí přízrak s rajským úsměvem,
a ticho kolem, v svitu měsíce
jen hrobky bělí se, a širý kraj
jak ve snu dýše klidně. Klidněj’ však
jest v hrudi Petru. K městu vrací se
a před úsvitem jest zas v žaláři,
a ráno při zoři jej vyvedou,
a s mučedníků hvězdnou korunou
jej zástup vítá duší zvolených.
(Světozor 1887.)
13