LITEVSKÁ BALLADA.
Stojí bříza s listy stříbrnými
za horami, ach, tak daleko –
laňka pod ní leží, hasnoucími
zraky hledá slunečko.
Za horami stojí dvorec bílý,
uvnitř mladá žena umírá,
jako rosa mizí její síly,
šeptajíc tak, k nebi pozírá:
„Dobrý Bože, kéž se spánek schýlí
na hodinku jen na víčka má,
hledala by duše domek milý,
v kterém teskní po mně matka má!
Žežhulicí, duše uvolněná,
na návštěvu k ní by letěla,
zakukala ,s Bohem!‘, spokojena
vrátila by pak se do těla.
Bože můj, pak smrť ať přijde pro mě,
doufám v nebe tvoje a v tvůj ráj,
tiše dřímat v úzkém budu domě,
nepláču, že mrazem skončen máj.“
67
S povzdechem tak děla žena chorá,
oknem zřela toužně v širý kraj,
v poledni kde v zlatém modrá hora
tiše stála, tiše temný háj.
Chvílí tou z hor, hájem, plavým polem
spánek boží, snivý anděl šel,
tichounce se vánkem nesl dolem,
k bílému až dvorci libý spěl.
Květy nesklonily vonné hlavy
vzdušné jeho nohy dotknutím,
klasy, role háv ten žlutě žhavý,
klesly ledva křídel vanutím.
Koně zapřažení v těžkém pluhu
nelekli se, kolem když se nes’
anděl spánku, žehnající luhu,
a na prahu starý, věrný pes
nezaštěkal, mátoha když k paní
vešla v síň co libý paprslek,
choré zraky když jí kryla dlaní,
z které blahý věčně line lék.
Usínala žena, uvolněná
duše její křídel nabyla,
v žežhulici pestrou proměněna
letěla, kam byla toužila.
Proti domu u hřbitova stála
stará lípa, šumná, zelená,
shrbená ač, k nebi přec se smála,
letním sluncem čarně zmlazena.
Na tu lípu žežhulice sedla,
zakukala, ach, tak truchlivě,
68
v komůrce až máti stará zbledla,
za srdce se chytla tušivě.
Vyšel otec, vyšli bratři z chaty,
rozumět však ptáku nemohli,
vyšla posléz věrná, sivá máti,
poznala hned s pláčem žežhuli.
„Pestrý ptáku, dcero moje milá,
duše zlatá, z dáli přiletla’s,
kdy se tělem vrátíš, růže bílá,
v rodný kraj, kde luzně vykvetla’s?“
Zakukala bolně žežhulice:
„Matko, dvé znám slze plodných slov.
Jedno z nich zní krutě: ,Nikdy více!‘
druhé: ,s Bohem!‘ – To mi říci shov.
Nevyřknu to první, plné hoře.
Vrátím se, – až kámen vydá květ,
vrátím se, – až stromy vydá moře,
v plotě kůl až svěží vydá snět.
S Bohem tedy, matko moje drahá,
ulož paměť moji v srdce skříň,
druhá moje matka, země vlahá,
přijme krásu moji věrně v klín!“
(Slovanský Sborník 1887.)
69