Ctirad.

Julius Zeyer

Ctirad.
[137] I. I.
 Když slunce za mlhavé hradby hor jak zmírající vítěz zapadlo, a na východě z fialových par štít stříbrný se luny vynořil, když snivý soumrak z lesů úkrytu v kraj širý vznášel se, předchůdce hvězd, tu odvrátil kmet Dobrovoj svůj zrak od dřímajících luhů s povzdechem. Byl dlouho, dlouho dumal. Minulost se duši jeho zjevila co sen, sen blahý, zlatých upomínek pln. Tím chmurnější se zdála přítomnost, svět hrozil utonouti v víru běd. Dnes zalétla na bílý kmetův dvůr zvěst děsivá o děvách bojovných, o velkých činech Vlasty vítězné. Jak mřelo srdce jeho lítostí, když uslyšel, jak stolec Přemyslův, tak mocný kdys, se chvěl, když uslyšel, jak ruka smělá, zbojná, vražedná se proti Vyšehradu zvedala, by Libušino zlaté sídlo v rum a v popel obrátila rouhavě. A ruce jeho byly bez síly, a slza byla vševše, co skytnout’ moh’, když Přemysl, kdys věrný jeho druh, jej volal na pomoc v svém neštěstí. Zahalil tvář a vzdychl z hluboka. [139] Tu zašeptal mu v srdci tichý hlas: „A chrabrý Ctirad, syn tvůj přemilý?“ Kmet vyjel jako hrotem dotknutý. „NeNe, bozi, ne!“ zaúpěl polekán, a jak by vyčítavým pohledům těch zlatookých hvězd uniknout chtěl, jež tiše scházely se na nebi, odkvapil rychle s věže cimbuří a spěchal v krásně vystavenou síň, síň z dubů ozdobenou řezbami. Tam potkal v plné zbroji Ctirada. „Co znamená ta zbroj, Ctirade můj?“ tak chvějícím se hlasem zvolá kmet, „což vloudil vrah se za šera v můj dům, neb táhne nepřítel na bílý dvůr, by spálil jej, a stáda odehnal?“ A chrabrý Ctirad takto odpoví: „Nevloudil vrah se za šera v tvůj dům, netáhne nepřítel na bílý dvůr, však Děvín zvedá hrdě témě své naproti Vyšehradu zlatému, a bohatýry kácí Vlastin meč, jak kosa květnou trávu v podletí!“ „Stůj!“ velí kmet a brání rekovi, by dále šel; pak nutí jej, by sed’ na kůži medvědí, jež pokrývá dvě křesla u krbu, kde Praboha a Báby zlaté modly velebné se na posvátném místě šerem skví. Zrak kmetův těkal dlouho po stěnách, kde světlo louče stíny plašilo, kde lebky turů, losů, medvědů se čmoudem šklebily jak příšery, 140 pak vrátil se na Ctiradovu tvář, a otec takto k synu promluvil: „Ó synu můj, než kvapná noha tvá práh překročí, pod kterým skřítkové a bůžci ochranní mé rodiny a duše milých předků klidně dlí, slyš dřív, co říci káže povinnost, a jednej pak, jak srdce povelí... Když ještě přebývala mohutnost a jará síla reka v údech mýchmých, tak vetchých teď, tu jednou stalo se, že lovem unaven jsem usínal na místě tom, kde právě sedíme. Tu buší rány jako hromové na vrata dvorce; spěchám otevřít. – Pod nočním nebem, hvězdně kmitavým, zřím Truta bohatýra slavného. O modrý štít svůj opřen, v ruce mlat, kol beder tmavou řízu, stál jak dub, na bílou, nahou hruď mu padaly jak hadi temné vlasy spletené, a v pravém uchu hořel drahokam mu zeleně jak lesem poledne. Ten drahokam byl darem Kašiným, byl odměnou za vzácnou bylinu, jíž Trut jí vydobyl v těch krajinách, kde světu konec jest. Tam siná mha po černých, zmrzlých táhne bažinách, lid měnívá se v šeré vlky tam a těká nocí, strašně vyjící, a hlídá stříbrný ten čarokvět, jenž z modrých sněhů pučí při luně. Tu bylinu přinesl Kaši Trut, a odměnou ten byl mu drahokam. – 141 „Ó Trute můj!“ tak zvolám radostně, „buď vítán v bílém dvorci otců mých!“ Trut nehne sebou, hlasem hlubokýmhlubokým, jak potoka když padá v bezedno, tak odpoví na moje vítání: „Mlat vezmi svůj a štít a se mnou pojď!“ Já šel, a Trut mne vedl mnohý den a mnohou noc přes řeky, slatiny, skrz lesy umrzlé a pustiny do lůna čnících Krakonošských hor. Noc byla mrákotná jak Morana, když v hlubokou jsme vešli v kotlinu, však s nejvyššího štítu strmých hor cos šlehalo jak požár obrovský, až sněhy rudě zářily co krev. „Jsme u cíle!“ teď ke mně pravil Trut, „na štítu hory zuří lítá saň, já proto přišel, bych ji zahubil.“ Pak vyňal z ucha Kašin drahokam, jenž zeleně jak lesem poledne mu v náušnici hořel jiskrně. „Zde vezmi,“ pravil, „budeš strážcem mým. Cokoli uzříš, druhu, necouvej. Ten lepokam zabrání příšerám, by v sněhu po šlápějích kroků mých se neploužily za mnou po stezce, a sani nepomohly proti mně.“ Já konal vše, jak Trut mi přikázal: když měsíc náhle pronik’ černou noc, tu pozvedl jsem k němu lepokam, a dlouhý paprslek, jak zlatý šíp pad’ na okraj a prošel hranolem a chvěl se zelenavě přes cestu. Teď zahvizd’ vítr ostře, zaskučel, a příšery se hnaly se všech stran. 142 Mně vlasy ježily se na hlavě, však srdce moje nezachvělo se. Jak šeří vlci, zimou zmoření, tak hnaly příšery teď útokem na cestu skalnatou, kde hluboká se kroků stopa v sněhu modrala. Však kosý onen luny paprslek byl pevnější než hradba kamenná, a kňučíc, vyjíc jako smečka psů vždy tlupa příšer znovu prchala. A s chlumu hory řvala lítá saň jak hrom, a rány mlatu duněly na šupinaté tělo ještěra jak řítící se v propasť balvany. Ryk divoký se nocí rozlehal, a horstvo chvělo se v svých základech, a hrůzy plná, hromná ozvěna, ta hučela až k mrakům šklebivým a probouzela lesy, ptactvoptactvo, zvěř, by šum a skřek a děsný vytí jek v nesmírnou vřavu boje vmísili. A luna plula tiše ve výši nad směsí černých, bohopustých skal, až náhle velký mrak ji pohltil: – tu shas’ na sněhu pablesk zelený, a volná byla dráha příšerám. Však bylo pozdě pro jich lítý vztek, neb Trut co vítěz přicházel již v dol. Na štítu nesl hlavu ještěra, a v ruce třímal kámen vydutý. „Zde pij!“ přikázal, „krví ještěří zrak duše zostří se a vnímavost, a mnohémnohé, co je tajné v přírodě, to zjeví se nám náhlým vnuknutím, když dračí krev nám v žilách mocně vře.“ 143 Já napil se z dutého kamene, a na to rozloučil se se mnou Trut. Šel k Vyšehradu, k dcerám Krokovým, já lesy hledal cestu k domovu. Hned uslyšíš, jak měla dračí krev v mých žilách náhlý, divný účinek. Když první den po boji se saní byl na západě v zlaté záři shas’, a obloha se mraky potáhla, tu stalo se, že bludná dráha má mne k myslivému hvozdu zavedla. Strom každý stál jak dávný bohatýr, jenž v tmavé říze celý zahalen nad minulostí dumá truchlivě. Na haluzích se jíní třpytilo a modrý sníh kryl hrby kořenů, a šerem mihala se plachá zvěř. Šum stromů, střásajících sněhu tíž, zněl náhle mi jak lidská rozmluva, a slyšel jsem, jak smrku pravil smrk: „Co hledá Héla mezi námi zde, ta lepá polednice bělostná?“ „„Tká závoj pro Libušu čarovný, a z paprsků jí kuje korunu.““ Než stromy domluvily, zazněl hvozd tak čarovným, tak sladkým voláním, že srdce moje slastí bušilo, a přec se hrůzou chvělo zároveň. Hlas hvozdem znějící byl sladký sic, přec ale příšerný jak lunná noc, a hromový jak jasný kovu zvuk. Když umlk’ hlas, zamihla Héla se jak bílá labuť mezi stromovím; 144 na dlouhou větev dubu usedla a třásla s temných vlasů třpytný sníh, pak zatřepala hbitě křídloma a uletěla s divým voláním. Já hledal Hélu v lese myslivém, a její hrůzyplný, sladký hlas, jenž neodolatelně vábil mne, byl nápomocen mému hledání. Já našel Hélu v sluji hluboké: tam plál jak slunce oheň veliký, a stěny třpytily se hvězdami, a modré květy kvetly na stropě, a měkký mech a douška mateří, ty lože polednice tvořily. Na loži tom byl závoj rozprostřen, u ohně kula Héla korunu, a končila juž článek poslední. „Co robíš zde, ty lepá příšero?“ tak zvolal jsem, a Héla vzpřímí se. „Zde tkám a kuju,“ klidně odpoví, pozvedne závoj pak a korunu, a prohlíží své dílo bedlivě. Mně bylo tak, jako bych zemřít měl, však smrtí sladší žití samého. Já učinil tři kroky k ohni blíž, a Héla odložila práci svou a zasvítila na mne pohledem. Noc hvězdná linula ze zraků těch, lesk líce bělejší byl nežli sníh, a vonné kadeře jak bystřice se temně s ramen k nohám hrnuly. Když usmála se, byl jsem šíleným, 145 vír divé rozkoše mne uchvátil, a měkké lůžko z doušky mateří, se stalo lůžkem náhlých snoubenců... Když slunce ze spánku mne zbudilo, byl v jeskyni jsem sám. Já rychle vstal a hledal Hélu marně volaje po bohopustém lese myslivém. Dva měsíce jsem čekal v jeskyni a štkal a zoufal si a doufal zas, když ale nikdy více nepřišla, tu vyhledal jsem otců bílý dvůr a pojal ženu a žil klidně s ní, a upomínka na les myslivý, kde bílá Héla s dubu volala, ta stala se mi mhavým, matným snem. Však jednou v poli, v pravé poledne, když kolmé slunce jako žhavý štít své paprsky na zemi deštilo, zřím náhle lepotvárnou ženštinu od temena do paty halenou do běloskvoucích, vlečných závojů. Mne mocně svatá hrůza pojala. „Toť polednice!“ šepce srdce mi, a v tom juž Héla stojí přede mnou. „Juž nepustím tě!“ zvolám jásavě, a smutný, hrůzyplný její zrak se na tváři mé s slzou zastaví. „Vždyť nelze se mnou jíti člověku! cožCož snese bílá dráha mlhavá, ta dráha, po níž bozi kráčejí, když na zelenou louku berou se, kde věčně Vesny úsměv panuje, což snese z hvězd sklenutá dráha ta, 146 též lidský krok? A nebránili by ti čtyři kosinníci ukrutní, již neuprositelnou stráží jsou, bys nohou vstoupil na posvátný most? Ne, nelze se mnou jítijíti, manželi!“ Po těchto slovech závoj pozvedla, a dítě krásné jako červánky se usmívalo v jejím náručí. „Zde viz té divé noci smavý plod!“ Tak děla Héla a pak zmizela... Však dítě naše zůstavila mně – Můj Ctirade, a tys tím dítětem! „Já synem polednice?“ Ctirad dí, a zraky jeho snivě zasvítí, a zamyšleně klesne čelo v dlaň. „A matka moje nikdy nepřišla pod tento krov a nezasedla si u kolébky, by uspávala mne, by oči moje zlíbala, když sen s nich prchal, sladký lidí těšitel?“ Tak teskným hlasem Ctirad táže se. „Ne, nikdy nepřišla v své podobě,“ zní kmeta Dobrovoje odpověď, „však s jarem přilétla co vlaštovka a obletala švitořivě dům. Tak tklivý byl pak polednice hlas, že proudy slz vylákal z očí všechvšech, kdož slyšeli jej pěti v soumraku. Naposled přilétla co žežhule a lkala žalostivě pod oknem po celý den a celou dlouhou noc. Mne pojal strach, ten nářek děsil mne, sen prchal s víček mých a obava, 147 že zmizíš mi, že dům můj osiří, ta jako dravec vťala spáry své v mé srdce tesklivé. Chtěl jistotu jsem mít, chtěl dozvědět se stůj co stůj, co hrozného chystala budoucnost... Na břehu chladné, stříbronosné Mže kol hradu Tetky zelená se háj pln posvátného ptactva věštného. Pod věčně šeptající klenbou bříz, těch bělokorých Tetky miláčků, v tom zelenavém šeru tajemném sbor kouzelnic přebývá napořád; ty naslouchají zpěvu ptačímu a věští lidem příští osudy, na čnících skalách modlí k hvězdám se a konajíkonají, co Tetka káže jim. Tam k tomu háji nes’ mne rychlý kůň, a třikráte tvé jmeno volal jsem do háje šumícího jako dešť při bledém svitu stříbroskvoucích hvězd, a třikrát zahučela ozvěna, tvé jmeno mísíc v šepot březiny, v zpěv slavíků, v vrkání holubic. Cos jako stín se mihlo pod stromy, dva zraky příšerné jak bludičky za hlohem zasvítily květoucím, a dutý hlas ta slova slavně pěl: „Tak prchavý jak štěstí krátký sen, jejž snil jsi s Hélou v lese myslivém, i život bude tvého Ctirada. Květ síly jeho zlomí Morana, krev jeho bude zpráhlá země pít, a přece nezrodí se nikdy muž, jenž přemohl by reka Ctirada!“ 148 Tak v šerém háji věštící pěl hlas, a dlouho temný byl mi výrok ten, dnes ale vidím jasně, Ctirade, meč Vlastin skosí tvého žití květ a napojí tvou krví zpráhlou zem!“ – Po těchto slovech zamlčel se kmet, však Ctirad bohatýr, ten vzpřímil se, a líc mu planula a hořel zrak. „Na koně!“ zvolal, „kde můj mlat, můj štít? Na věštby, radící, bych před ženou se třás’, odpovím smíchem zhrdavým!“ „JdiJdi, Ctirade, kam srdce pudí tě,“ vzdech’ Dobrovoj, „však dříve ještě slyš! Chci dát ti zbroj, jež tebe hodna jest. SlyšSlyš, kde ji najdeš, kdo ji nosíval.“ Tak spějícího zdržel Ctirada a těmi slovy jal se mluviti: „Ne mnoho tomu jarjar, co naposled jsem bohatýra Truta uviděl. Ty právě meškal’s tenkrát, synu můj, u moře siného, kam jinocha tě Ratibor od Krakonošských hor na korábu svém zavez’, vzácný kmet. Tvá síla řídila mu kormidlo na plavbě po Labi až ku břehům, kde jantar roste, žlutý země plod. Mně stýskalo se v sirém dvorci zde, a často lákal lov mne v temný les. Když jednou jsem se domů navrátil, tu seděl Trut na prahu zamyšlen. Jak mléko byly jeho vlasy juž, byl bez zbraně, jen v plášti zahalen. Chci do síně jej vésti vysoké, – Trut nešel, ale takto promluvil: 149 „Juž nikdy nevejdu pod žádný krov, jdu do pouště, kde není člověka, tu sluj chci obývat, kde lítá saň na štítu pusté hory zuřila. Tam dozvím se od oblak plujících, od snivosvitné, ladné dennice, od orlů kroužících a vševidných snad onu cestu bohy tajenou, jež v svaté vede město mrákavé, pod spoustou vystavené vírných vod, v němž bledé stíny kráčí zemřelých.“ „A proč, můj Trute,“ odpověděl jsem, „proč prcháš z kruhu přátel živoucích?“ Tu vyhrkly mu slzy bohaté, a zakvíliv mi takto odtušil: „Do tmavých hvozdů tvých, jež slunný luh a bílý dvůr tvůj drží v objetíobjetí, jak výspu tichou jímá jezero, zvěst ještě nepronikla truchlivá. Věz, slunce Vyšehradu zapadlo, dci Krokova, Libuša, zemřela!... Juž delší čas byl chmurný její duch, bol tajný tížil srdce veliké, a marné bylo všechno pátrání po příčině slz skrytě prolitých... Ty znáš háj lípový, kde slavíci na Vyšehradě hnízdí opodál zdí hradebních; hloh bíle květoucí, ten zlatou písní zní po celou noc v tom ptákům nejmilejším útulku. Tam nalezl jsem jednou na večer na samém kraji skály Libušu. Tvář její byla bledá jako smrt, a chvějící se ruka držela 150 se ruky Přemysla jak tonoucí, a na otázku mou, co znamená ten velký žal, ten smutek nesmírný? „Můj lide, ó můj lide!“ úpěla, „jak těžká muka tebe čekají!“ Pak zahledla se dlouho v hvězdnou noc a posléz sňala zlatou korunu a stopila ji mlčky v tmavou tůň. Blesk zlata vyšleh’ k hvězdám z šumných vln a nocí zazněl výkřik tajemný, vzdech bohorovné slávy hynoucí. Teď kázala Libuša dívkám svým, by zlatokutý stolec přinesly do lípového háje pod hvězdy. Tam usedla a rozloučila se s Přemyslem, se mnou, s zlatým sídlem svým, pak upřela svůj čarotajný zrak, jemuž se nic pod sluncem nerovná, na stříbrotokou, šumnou Vltavu, v které se hvězdný blankyt zrcadlil, a nemluvila ani slova víc. Tak seděla po sedm dlouhých dnů na zlatém stolci v bílé říze své, a věčně krásná, věčně mladá líc, ta bez ustání bledla, blednula, až celé tělo velké věštkyně se proměnilo v bělotřpytný vosk. Po celý časčas, co takto seděla, nad hlavou její vznášel svatý roj se včel, při hvězdách stříbrný, a zas při slunci zlatý, a po celý čas hloh květoucí přesladkou písní zněl, a lípy, řeka, svatý Vyšehrad, vše divukrásnou září hořelo, 151 a vůně dálných lesů, květných luk se nesla vánkem jako modrý dým. Když před západem slunce sedmý den se víčka čarných očí zavřela, tu zahalilo slunce zlatou tvář, a nářek lidu plnil šerý vzduch. Já ale uchopil mlat kamenný a rozbil černé skále tvrdou hruď, a vytesal v ní kobku mrákavou. Tam stojí zlatý stolec Libušin, a sněhotřpytné tělo voskové spí na něm, čekajíc na dobu tu, až znovu vyjde na slunce, a pak povstane k nové slávě zas ten lid, jenž Libuši tak drahý, drahý byl!... Než otvor šedé kobky zavřely, přinesly dívky jinou korunu, tutu, kterou Héla skula z paprsků, a vložily ji v Libušinu skráň. Za příkrov sloužil závoj čarovný, jejž polednice stkala u ohně při šumu lesa, písní vichřice. Však já jsem odložil svůj mlat a štít za zlatý stolec v kobce pohřební. Ať leží zbroj tak dlouho v úkrytu, až ty, můj druhu, reka naznačíš, jenž hoden nosit ji, jí vítězit. Má ruka zbraně nedotkne se víc, a žádné oko lidské nespatří juž moji tvář. Buď tvému domu zdar!“ Tak skončil Trut, a s hlavou schýlenou obrátil k lesu krok a zmizel tam... 152 Nuž, Ctirade, můj synu, tys ten rek, jenž hoden nosit Trutův mlat a štít!štít!“... Tak děl. A Ctirad líbá otce tvář a loučí se, překročí domu práh, kde duše předků dlí a skřítkové. Pak zahvízdne, a bílý jeho oř zařehce dvorem; Ctirad chopí jej za dlouhou hřívu, sedne na něho a šeptá v ucho sladká jmena mu. Oř vzpřímí se a větrem odletí. – Kmet Dobrovoj zapláče na prahu: „Tak osiřel jsi přece, dome můj!“ II. II.
 Jak plavá luna z mlhy večerní, tak vynořil se Ctirad z doubravin a zastavil pak oře svého spěch. Po celou noc a celý den byl jel, a jak ten les, kterým se ubíral, jej nekonečně jímal se všech stran, – ať ranní rosa s výše skrápala na kapradí a snící divizny, ať nad hlavou mu plálo poledne jak žhavou vášní rozjařený bůh – tak jímala po celou dobu tu jej stále jediná jen myšlenka, tak hluboká jak nebes siná tůň, tak nevysvětlitelná, mihavá jak sen, jak soumrak, jako hvězdy třpyt. 153 A když teď stál na pláni zářící, nad kterou slunce již se klonilo, a nedaleko již se Vyšehrad jak v létě oblak bělel s pahrbku, tu náhle našel slov pro myšlenku, kterou byl posud v srdci cítil jen, a schýliv poznenáhlu hlavu svou na hřívu oře, dlouhou, zářivou, zašeptal tiše v ucho zvířete: „Můj bílý oři, milý druhu můj, jak šťastný byl můj život dosavad! Já s lůžka vstával s mladým jitrem juž a chodíval po horách kouřících se ranní parou, větrem plašenou, a družkou mojí byla dennice. Ta vznešená, nejčistší bohyně mi byla v šerém lese vůdkyní, když doupata jsem hledal jelenů, skrýš medvěda a černou bařinu, kde v houští tur se valí divoký. Můj mlat byl postrach lesů, a můj šíp ten našel orla poblíž oblaků, a strh’ jej bleskem dolů na zemi! Můj milý druhu, bílý oři můj, jak znala vítěziti hrdá zbraň, napravit křivdu a voj nepřátel rozrážet jako lítá vichřice, když kácí lesy v noci podzimní! Jak byl jsem šťasten! Vlhký hvozd a boj, to bylo vše, po čem jsem toužíval... Však od té dobydoby, co mi otec můj o lepé Héle v lese myslivém, o náhlé vášni k ní a o štěstí, jež v sluji v jejích loktech požíval, byl vypravoval hlasem nadšeným: 154 od doby té ten tam můj blahý klid, a touha hluboká a palčivá po blahu jiném, posud neznámém, po blahu, jež mi ani hrdá zbraň, ni vlhký les, ni bledá dennice, ta věčně čistá, věčně vznešená, nemohou nikdy, nikdy nahradit, ta uchvátila mocně duši mou!“... Tak šeptal Ctirad; zraky blankytné se zasmušily mu jak obloha, když sladké světlo denní mizí z ní a tma se plíží z země propasti. Oř jeho bílý ale vzpřímil se, a ježil hřívu, hrabal nohama, a zdálo se, že v boj se vrhnout chce. „Můj druhu, díky za tu odpověď!“ teď zvolal Ctirad koně líbaje. „Můj úkol jesti jiný nežli lkát! Já přišel zmiji hledat v doupěti, já přišel bojovat a vítězit, a vše, o čem jsem v stínu doubrav snil, zlé kouzlo bylo na mne vržené!“ Po těchto slovech vrátil dávný klid se v duši bohatýra Ctirada, a věrný oř jak vítr nesl jej po pláni zářící, až k slavnému dorazil pahrbku, kde Vyšehrad své témě svaté k nebi vypínal. Blesk vysokých a pozlacených bran, zdí skvělá bělost, zahrad pestrota, vše pojilo se v soulad čarovný, a usmívalo se mu v ústrety; 155 a oblak bílých motýlů se vznes’ zpod spousty sněžných květů kaliny a přelét’ cestu jeho, kroužící se sadem k bráně druhé, stříbrné, do blankytného zdiva vsazené. Tu zachvělo se srdce Ctirada, neb vzpomněl si na staré podání, že spatří-li kdo nejdřív na jaře motýla bílého, že v roce tom smrt schvátí jej, a bílí motýli, již před ním právě sadem mihli se, to byli první, jež byl letos zřel. A myšlenka, že krátká řada jen dnů slunných jemu dána za podíl, že žití syna polednice, jen jak poledne potrvá krátký čas, že v plné slávě síly, jarosti do luna mračné navy zapadne, ta myšlenka zablyskla mimoděk se duchem jeho v okamžiku tom, a jevila se v zraku blouznivě. Když ale vedli jej teď v velký dvůr, kde Přemysl při stolu kamenném u prostřed bohatýrů, druhů svých, pod starým stromem seděl, zapomněl rek Ctirad vše, o čem byl přemýšlel, a cítil pouze radost hlubokou, že tolik mužů moudrých, věhlasných mu přáno bylo zříti tváří v tvář. Strom, v jehož stínu stál stůl kamenný, byl starší nežli samý Vyšehrad: Když s chlumu Řípu v širou krajinu praotec Čech nadšeným okem zřel 156 a ramena svá pozved’ žehnaje té žírné vlasti, zahlaholil zvuk jak varita nad chlumem posvátným, a v modrém vzduchu kroužil zlatý pták, a stále zpívaje se pouštěl v dol, až v temných lesích zmizel pod Řípem. Čech ale stoupal s vrchu zamyšlen a hledal v stínu hvozdu zpěváka, jehožto píseň čarem přemocným mu srdce jímala... Pták vznášel se jak bludná hvězda šerem povlovně, a píseň jeho mocná, jásavá se dřímajícím lesem linula, jak v lůně země temnem odvěkým se zlato valí řekou širokou. Čech nemohl se písně nasytit, ač bez ustání slzy kanuly mu z očí při těch zvucích kouzelných, a bez únavy bloudil celý den a celou noc za ptákem zázračným. Na pusté skále, kde teď Vyšehrad, tam sedl posléz pták a zazpíval svou píseň nejkrasší, a teprv teď zřel Čech, že zlatá pera zpěváka se rděla krví, která ze srdce mu vřelým proudem tekla napořád. „Ó, kdo tě ranil šípem rouhavým?“ Čech zvolá rozhorlen, a na to pták: „Já tvého lidu zlatá sláva jsem, a proto srdce moje krvácí!“ Po těchto slovech zmizel v oblacích, a zlaté pero krví zbrocené, to bylo vševše, co po něm na zemi co drahá upomínka zůstalo. 157 Čech k svému lidu zase vrátil se, však nikdy více nehrál úsměv juž kol smutných jeho rtů od doby tété, co píseň zlaté slávy uslyšel, tu píseň, kterou nelze zpívati než s srdcem z hloubi krvácejícím... Když zemřel Čech, tu pochovali jej dle jeho příkazu na místě tom, kde píseň poslední byl zpíval pták, a zlaté pero vložili mu v dlaň. V té samé noci z hrobu vypučel peň vysoký šumného jasanu, a dvě mohutné větve vyrostly z pně štíhlého a dvěma ramenům kraj žehnajícím podobaly se. Tu věděl všechen lid, že v stromu tom přebývá duše Čecha praotce, že zdar a sláva nepominou dřív, až vichřice neb nebes lítý hrom ten žehnající jasan vyvrátí. A Krok postavil pozděj kol a kol dřevěné, pestrobarvé sloupoví bohatě ozdobené řezbami a proměnil pak prostorný ten dvůr v sad lípový, a zlatý včelek roj z luk blízkých přiletěl, a usadil se v hojných štěrbinách, jež v sloupoví čas narobil a zimní lijáky. V tom dvoře lípovém pod jasanem stál pozděj věští stolec Libušin, tam snila věštkyně své svaté sny při tajuplném stromu šeptání, 158 při zlatých včelek sladkém bzučení a vrkání posvátných holubic, Peruna miláčků, jež na římsách se bělely jak v letě padlý sníh. A ještě později, když Přemysl a celý oblak hrdin slavených s ním zavítal na svatý Vyšehrad, tu kázala Libuša postavit stůl kamenný a křesla tesaná pod svatý jasan v dvoře lípovém. – Tam vedli nyní reka Ctirada, a Přemysl jej vítal srdečně. Na zadumané tváři zakmit’ se stín úsměvu, podával ruku mu a kázal mu, by sedl na křeslo. Ne jedno jen, žel mnohé, mnohé juž u stolu prázdné stálo; slávy věk spěl ku koncikonci, jak slunce na večer se kloní za lesy, a Morana v noc černou byla mnohé schvátila z těch bohatýrů, které nejvíce pro velké jejich činy slavil lid. – Syn Svatoslavův, chrabrý Ludislav od bílé Libice, kde doubravy své věčně juné písně šelestí, číš uchopil, jež na znak rovnosti a pobratimství sloužívala všem při kvasu společně, a podal ji teď Ctiradovi na uvítanou. Rek Ctirad medovinou ovlažil své spráhlé rty a připil na počest 159 a věčnou pamět těch, již chyběli na křeslech svých pod svatým jasanem. Na tváři všech bylo teď viděti, jak zpomínali časů minulých, a zraky všech se obracely tam, kde věkem šedý Lumír nejblíže pně stromu seděl. Jeho varito z mohutných rohů tura viselo mu nad hlavou na větvi omšené, a vánek z vonných zahrad vějící hrál tiše stříbrnými strunami. Sáh’ Lumír po varitě, ponořil své bílé prsty do stříbrných strun a vyvážil z nich zvuky kouzelné, jak z tůně rybák perle vyváží, a tato slova zapěl k varitu: „Ó slunce, jež se kloníš za hory, ó hoste, který z krajin dalekých nám požehnání nosíš, slunce, slyš můj volající z hloubi k tobě hlas! Ó nespěchej za siné vody v ráj, kde Zora na tě čeká, máti tvá, bys zlatou hlavu vložilo jí v klínklín, a nových tak nabylo k pouti sil. Ó nespěchej tam, slunce vševidnévševidné, však obrať krok svůj k navě soumraké, by bledé stíny těch, již odešli z řad našich, v věčném temnu nedleli a nesnášeli touhu bez konce po svitu paprsků tvých blažených! Ó rci jim tam, ty slunce přesvaté, že naše bohatýrská srdce též v žal pohroužena po nich touhou mrou!“ 160 Tak zapěl Lumír pozdrav odešlým a pověsil na větev varito. Víc zpívat nechtěl než ten krátký vzdech. Když velkou tryznou Libušinu smrt byl oslavil, tu pravil přátelům: „Jen jednou ještě písní mohutnou mé zazní varito,“ však kdy a kde tou velepísní lid svůj oblaží, to bylo posud jeho tajemstvím. Když nyní dopěl, bylo tesklivo kol kamenného stolu pod stromem, neb každý z bohatýrů zadumal se nad památkou toho z zemřelých, jenž nejblíže byl jeho srdci stál, a mnohý halil tvář svou do pláště, a mnohá hlava klonila se níž, a těžce klesla na stůl kamenný, a snivě ozval Přemyslův se hlas: „Věk zlatý Libušin juž zanikl jak blahé leto, bohův ladný sen, a věk můj podobá se jeseni. Ó, slunce hřeje ještě krátké dny, však úsměv jeho jest tak tesklivý jak úsměv matky slzou zářící na dítě, jehož duše k odletu se chystá juž v zelený dálný ráj. Vy slavnými jste zbytky, přátelé, té slavné doby, která nikdy víc se vrátit nemůže.“ Tak Přemysl; však Ctirad reptal v srdci úkrytě: „Proč zoufati, proč v sebe nevěřit? Ten velký věk se vrátit může zas! 161 Sám cítím sílu, odvahu a vzlet se rovným státi velkým hrdinám, jež zlatou písní slaví vděčně svět! –“ Zatím byl západ zbled’ a temnota se připloužila jako příšera a rozprostřela černý příkrov svůj. „Teď přišla doba!“ Ctirad zašeptal, „bych nové činy chystal mezi tímtím, co Přemysl a jeho rekové nad zlatým věkem truchlí minulým.“ Tak děl a vyšel tiše z dvora ven v sad lípový, jenž dřímal na skále při šumné písni chladné Vltavy. Krok lidský zřídka rušil sadu klid od dobydoby, co se tichým sousedem byl Libušina hrobu stal. Jen zpěv a klokotání ptáků hnízdících kol kolem mlčenlivé mohyly zazněly občas v listů šeptání. Tam silnou paží Ctirad odvalil od vchodu hrobky balvan obrovský a bral se rychle v skály temný klín. Jak mocně jalo podivení jej, když vkročil v svatou hrobku pohřební! Květ stříbrný pokrýval stěny tak jak lesklým pelem suché listy mráz, a byliny jak z ledu průhledné do výšky pnuly se jak bílý les, a u prostřed těch rostlin zvučících jak zlaté struny sladké zachvění, na stolci svém seděla Libuša, 162 a bledé světlo vycházelo z ní a hrálo třpytně v květech na stropě a lámalo své hvězdné paprsky o lodyhy, jak jíním omžené. Rek Ctirad mečem cestu klestil si k zlatému stolci, sklonil pokorně před velkou věštkou čelo nízko v prach, pak bral se za stolec, kde ležela zbroj Trutova, tak slavně vítězná. V tom ozvalo se náhlé šumění jak mnohých křidel v kobce pohřební, a Ctirad uzřel hejno labutí, jež po stropem se neslo vysoko a pomalu se dolů spouštělo. Když labutě se země dotekly, tu shrnula se lesklá rouška z per a zástup dívek místo ptáků stál před zlatokutým stolcem Libuše. Však nebyly to dívky smrtelné, jen stíny zdála jejich těla se, a vánek, jenž byl s nimi přiletěl, ten nesl je jak ranní mlhu s hor. Teď rozstoupil se ladných stínů dav, a děva krásná jako nebesa a zářící jak slunce svatá tvář se krokem volným stolci blížila. Rek Ctirad zachvěl se, neb bylo mu jak jeho otci v lese myslivém, když bílá Héla se mu zjevila; bylo mu téžtéž, jakoby zemřít měl tou smrtí sladší žití samého. 163 Chtěl vystoupit ze svého úkrytu – v tom ozval mohutný se děvy hlas: „Ty neznalas mne, kněžno Libušo, když smrtelná jsi žila na zemi. Jsem Šárka, mocná kněžka měsíce a bojovnice Vlasty vítězné. Hle, duše moje stojí před tebou, co motýl vyšla z dýchajících úst, co labuť přeplavila Vltavu, co lesklou páru plaší vánek ji, a tělo moje dříme pod stromem v té lesotemné skalní kotlině, kde žertvy pálím luně každou noc, – tam čeká s touhou duše návratu... Ty bylas velkou hvězdou zářící, a naplnilas leskem stříbrným tu temnou, dlouhou svého věku noc, však Vlasta sluncem všemohoucím jest, dnem nejjasnějším bude její věk, jenž nikdy, nikdy konce nedozná! Já přišla, bych ti sňala korunu, tu čarovnou, již žena největší jen nosit smí, a závoj strhnout chci ti s čela, které pyšně ač, se přec před mužem v mrzký pokořilo v prach! Slyš dál, Libušo, co mne přimělo, bych mlhavýma ducha rukama po klenotu na skráň tvou sahala!... Já strhla s nebe tlupu rudých hvězd a prozkoumala žhavý jejich rum jak zmírající žertvy útrobu, a hvězdné trosky poučily mne, že s korunou tvou věčné vítězství do hrdých hradeb Vlasty zavítá. A v hvězdách, chvějících se přede mnou, 164 – bych krásu jejich nezašlapala jak sester jejich s nebe stržených do popelu svou nohou ničící – z těch vyčtla jsem, že mohu smělý čin jen dnešní noci ještě vykonat, neb zmizíš prý pak s čarnou korunou do lůna syré země hluboko, kam za tebou juž vniknout nemůže ni stín, ni duše s země povrchu... Nuž, zahřměla má slova v mrtvý sluch? Do prachu padnipadni, ženo Přemysla! Dej korunu a závojzávoj, mrtvolo!“ Stín Šárčin zvedl ruku průhlednou po koruně, již polednice kdys při šumu lesu, písní vichřice z paprsků kula v sluji tajemné, však Ctirad vyřítil se jako saň, a hromem duněl kobkou jeho hlas: „Stůj, zmije příšerná, teď Trutův mlat tvé hrdé čelo rázem rozdrtí! Že hadí tvoje tělo v lese spí? Nuž, ať tam v mechu rozpadne se v prach, neb duše tvoje nevrátí se víc!“ Tak zahřměl Ctirad mlatem mávaje, a Šárčin hlas proniká ozvěnou, již dívek křik ze spánku probudil: „Bij, bij, zde bezbranná má hruď, ó bij! Já nechci vrátit se na bílý den, já nenávidím slunce zářící, a vítám soumrak navy s jásotem, když nedokonán zůstal velký čin!“ A slunné její oči vbodají dva žhavé blesky záští v jeho tvář, 165 a náhle je mu těžký Trutův mlat a klesá k zemi níž, a rekovi se zdá, že černá smrt a zlatá slasť z těch záštiplných zraků sršely. „Proč nebiješ?“ mu Šárka temně dí, a vidouc pak, že sebou nepohnul, pozvedne hlavu zlatozářící. Blesk radosti zašlehne divoce na krutém jejím čele bělostném, a ruka její zvedne znovu se a sahá po koruně čarovné... V tom zazněl velký divukrásný zvuk a bledá víčka mrtvé věštkyně se otevřela... Oči, které sen o nevyzpytatelných tajemstvích byl ohvězdil, teď ohlížely se po kobce povlovně, a všudevšude, kam z těch svatých zřítelnic pad’ paprslek, tam vyšla hvězda modře svítící, a se stříbrných květů padal pel, a zdálo se, že duhy padají, tak pestře pel se kmital při hvězdách. A země rozstoupla se pomalu, a zlatý stolec nořil víc a víc se v temné její lůno ochranné, až posléz do ní zmizel docela... Juž nikdy lidské oko nespatří na zlatém stolci sedět Libušu, a nikdy nebude se cizinec před zlatým stolcem drze vychloubat, že lid pokořil, jenž jí drahým byl; tak milovali bozi Libušu... 166 Rek Ctirad vyjel jako z mrákoty, když po stolci jen zbyla bledá zář. „Kde jsi, ó, Šárko?“ zvolal jako v snu, a zahlíd’ hejno bílých labutí, jak v temnu s truchlým stonem mizelo. „Já bídný slaboch!“ Ctirad bědoval a spěchal z kobky ven na noční vzduch. Tam dole po Vltavě šplounavé se cosi lunou nocí bělalo, a Ctirad vidavida, že to labutě, za nimi volal hlasem velikým: „Já přijdu, Šárko, v lesní samotu, kde luně žertvy pálíš každou noc, tam zaplatíš svou krví okamžik, kde temným kouzlem přinutilas mne, bych smělý zrak svůj sklonil před tebou!“ Tak volá Ctirad záštím rozzuřen, a z středu hejna bílých labutí jak výsměch zazněl volající hlas, a hlas ten pad’ jak břímě přetěžké na Ctiradovu hruď, a bylo mu tak bolno zas, jakoby zemřít měl!... III. III.
 Noc temná prchala, a zdálo se, že Ctirad s bílým koněm stíhá ji. Teď zakmit’ naposled se hvězdný lem jejího roucha šerým úsvitem, a nezůstalo po ní leč ten stín, jenž pod stromy se ploužil po mechu jak závoj spadlý s lesů temena. 167 Dol hluboký a pustý otvíral se Ctiradovi vstříc, a s obou stran se úbočina pnula do výše, tak strmá jako zeď, a rozrytá jak lítým bleskem nebes hněvivých. Na obou stráních pošmurný stál les, a každý strom byl jako velikán, jenž témě své v dol klonil, číhaje u vchodu na vetřelce odvážné, a bílá, rozzuřená bystřice jak lesklá zmije dolem letěla a třísnila svou pěnou balvany, jež zdržovaly divý její běh. Na skalině, jež z mlhy nořila své temeno, plál oheň veliký, dešť rudých jisker vznášel k nebi se a padal v temný dol pak na stromy. „Tvá obětnice, Šárko,“ Ctirad dí, „zde pálilas své žertvy na skále. Ty čarodějko, kněžko měsíce, zda tušením se chvěje duše tvá?“ Chtěl dál, v tom zahlíd’ bílou postavu na dlouhé větvi smrku sedící, a lesy zachvěly se ozvěnou, když bolné, divé její volání se dřímajícím dolem ozvalo. To byla Héla, bledá mátoha. „Můj synu, vrať se, nejeď dále juž!“ Tak polednice lkala žalostně: „Což nevidíš tu zlatou, tenkou nit, jež před tebou od křoví do křoví jak slunce paprslek se mihotá? Což nevidíš tu stopu po trávě, jež kmitá jako plápol bludičky? 168 To v noci chodila tvá sudice a předla kolem toho dolu nit, a překročíš-li ji, pak běda ti, neb není víc pak pro tě návratu! Ó kéž bych byla raděj’ bystřicí, ta spěchá v lůno velkých, tichých vod, kde na ni čeká zapomenutí! Ó kéž bych byla raděj’ balvanem, jenž s temena se valí modrých hor, klid čeká na něj v černé propasti! Však nesmrtelná ňadra bohyně, ta bude nesmrtelný sápat bol na tvojí ztrátou, synu, předčasnou!“ Tak volá Héla hlasem jako vlk, když chladný kov mu vniká do útrob, a Ctirad rozevírá náručí a snaží se, by objal luzný stín, jenž na větvi si temné vlasy rve – v tom zachvěje se druhým hlasem vzduch, tak sladkým hlasem, a tak bolným přec, že Ctiradovi srdce zabuší, že tváře zbledly mumu, a nevíneví, proč. „To volá Šárka!“ posléz zašeptal, a je mu bolnobolno, jak by zemřít měl, a je mu sladko též jak v doubravě, kde snil o neskonalém blaženství... „Můj nepřítel mne volá!“ matce dí a bodne svého koně mečem tak, že věrné zvíře jako šílené se přes balvany vrhá v hustý les. A Héla rozplyne se do mlhy, a divoký, příšerný její křik zanikne v kvílných lesů šumění, a v hučení zuřící bystřice... 169 Teď řidnul les; na malém palouku, kam zlatá záře slunce padala, stál osamělý, věkovitý dub. Mech visel s jeho větví hluboko jak clona, žluté jmélí vzrůstalo mu z pně, a černých, velkých ptáků dav se nad ním vznášel jako oblakem. Pod tímto dubem Ctirad Šárku zřel. Šat její dlouhý, temnoblankytný, jak letní noc byl poset hvězdami, jež v záhybech se leskly stříbrně; kde srdce její bilo pod rouchem, tam třpytil stříbrný se luny srp, a její vlasy, zlatá záplava, kol pasu byly dvakrát vinuty a ještě šlehaly jí kolena, když ranní vánek lesem zavanul. Tvář její bledá k nebi hleděla, a velké, modré oči zdály sese, že s výše bohů pomstu volají, a blesky záští slzou sršely, jež pomalu jí tekla po líci... Se svého koně Ctirad seskočil: „Nuž, chop se zbraně, kněžko měsíce! Ty bojovnice Vlasty vítěznévítězné, braň život svůj, chci tvoji zrádnou krev!“ Tak zvolá Ctirad mlatem mávaje. Tu obrátila k němu bledou tvář a pozvedla své ruce sněhové, a Ctirad nyní teprv uviděl, že děva přivázána ku stromu. „Buď vítán, vítězi!“ tak zvolala, „buď vítánvítán, nejlítější vrahu můj! 170 Ať Trutův mlat svým dílem nemešká, chci smrt, a nejkrajnější nenávist ji jistě nejrychleji poskytne! Ty po mé krvi lačníš? Nuže, bij!“ Tu tasí Ctirad meč a přetíná ty vazby, které pruhy rudými do těla bílé děvy vnikaly. „Jsi volná!“ praví, „mluv, kdo svázal tě?“ „Toť Vlasta učinila!“ Šárka dí. „Toť její lásky dar, toť odměna za velké činy, jež jsem konala, za krev, kterou jsem za ni vylila!... Slyš, proč mne krutý stíhá její hněv. Ne mnoho kroků odsud klene se sluj tajuplná, velká, hluboká. Tu jistě z bohů někdo zbudoval, tak plná divu jest a nádherná. Když na obzoru luna vychází, tu zdá se obživnouti celá sluj, dešť bílých jisker srší se všech stěn, a jak se krví zbarví lidská tvář, když nadšením se srdce zachvěje, tak divuplným světlem zbarví se zeleně tak jak osluněný les sluj celá luně na přivítanou, a sloupy, na nichž klenba spočívá, ty vydávají zvuky prorocké, když nad slují se měsíc zastaví; těch zvuků smysl tomu jasným jest, jenž narodil se s hvězdou zářivou na levé paždí, tomu pouze vchod se sluje otvírá, neb pouze ten zná mocné slovo, plné tajemství, jež k skalným vratům čarným klíčem jest. 171 Když zemřela Libuša, zavlekli do oné sluje běsi poklady, jež urobili lesní duchové při zatemnělé luny přísvitu, a sluj jest naplněna zlatem tak, a drahokamy moci zázračné, že oslňuje září svojí zrak...“ Po těchto slovech Šárka roztrhla svůj temný, hvězdami pokrytý šat, a paždí bělejší než padlý sníh se vynořilo z roucha trhliny, a jako krůpěj rosy na trávě se drobná hvězda s paždí třpytila. „Ty vidíš,“ zvolá Šárka vzpřímíc se, „že od narození jsem určena za kněžku plavé luny vznešené, a za dědičku sluje s poklady!“ Však Ctirad neviděl než okrouhlost, bezlesklou bělost údů, neviděl než dlouhé, krásných očí paprsky, jež sálaly pod hrdým obočím... A Šárka pokračuje v řeči své: „VšeVše, co ti pravím, Vlasta dávno ví, vždyť sama přivezla jsem na Děvín jí zlatý stolec, vůz též vítězný a plášť, do jehož stříbra vetkáni jsou všichni ptáci lesa, kvítka luk. Kdo ale ubrání se závisti? Já dávno tušilatušila, co děje se v tom vášniplném srdci Vlastině! Že nezdařil se včera podnik můj, že přišla jsem bez čarné koruny, to bylo vítanou jí příčinou, 172 by dávno tajeného záští blesk na hlavu moji zrádně metala... V své zlaté síni na mne čekala a naslouchala s čelem jako bouř mé zprávě o tom, ty jak, Ctirade, jsi podnik můj byl zmařil mlatem svým, a se stolce, který byl darem mým, a zahalena v stříbrný ten plášť, jejž moje ruka byla poskytla, tak zahučela hlasem hromovým: „Ty lžeš! To nebyl Trutův mocný mlat, co zaplašilo z hrobky duši tvou, to podmanil tě toho muže zrak! On za tebou že přijde v lesní dol? Nuž, najde tam tvůj popel pod stromem! Ty zhyneš v plamenech, až duše tvá po lesích bloudit bude, černý pták, ať volá, zrádná, svého Ctirada!“ Po těchto slovech děvy bojovné se na mne řítily jak dravá zvěř, sem k tomu dubu, kde jsem k měsíci se denně modlila, sem vlekly mne a chtěly Vlastin příkaz vyplnit. A Vlasta sama byla přítomna, a mezi tím co děvy bojovné posvátné luně stromy kácely, by narovnaly pro mne hranici, přistoupla ke mně temná rekyně a chýlíc ke mně bledou svoji tvář, z které dva tmavé zraky září tak jak černých, smrtonosných sluncí dvé – „Rci slovo tajemné,“ mi pravila, „to slovo, před kterým se otvírá sluj dokořán, kde leží poklady, to slovo rci a já tě zachráním!“ 173 Já přemítala v hloubi duše svésvé, co činit mám, v tom zařehtal tvůj kůň. „Toť Ctirad, který nosí Trutův mlat, ten mlat, o kterém v hvězdách psáno jest, že z kořene vyvrátí Vlasty moc!“ Tak zvolala jsem; věštky vnuknutí a žádná lest, tak ze mne mluvila. Na děvy ale padl bledý strach, a marně chtěla Vlasta zdržet je; jak příval, strhne-li se temný mrak, vše sebou trhá v spěchu šíleném, tak děvy prchaly, a zajisté ne dříve zastaví se jejich krok, až hradby Děvína je ukryjí... Ó Ctirade, ty byl’s mi osudným! Ty zmařils podnik, který slávou měl mou hlavu ověnčit, ty příčinu jsi Vlastě dal k mé záhubě, a teď jsem padla bezbranná v tvou krutou moc!“ Tak končíc Šárka v trávu poklekla a nachýlila hlavu na prsa jak oběť, čekající jistou smrt. „Vstaň!“ pravil Ctirad hlasem dušeným, „já nedychtím po krvi bezbranných.“ „Ó běda mně!“ teď Šárka zalkala, „ó běda mně, pak jsem tvou zajatou? Ty dlouhé moje vlasy otočíš kol silné ruky, tak mne povlečeš na bílý dvůr, kde žena čeká tě! Ta temným zrakem na mne zasvítí, ta bude chtít, bych šlépěj líbala, již hrdý její krok zaryje v prach! Já vidět mám, jak ženu objímáš, 174 jak u krbu s ní sedíš u ohně, jak v jejím oku celé ráje čteš, jak, blažená, tvé dítě celuje, to vidět mám a ležet na prahu, a dlouhým vlasem slzy utírat a bohům klnout, již mne neslyší? Buď milostiv, Ctirade, usmrť mne!“ Jak strom, jejž divá bouře zachvátí, tak padla Šárka na tvář do prachu. A Ctirad stojí tiše; bílý dvůr a tmavé lesy, pole zelená, síň z dubu, ozdobená řezbami a začazený krb, kde Praboha a Báby zlaté modly velebné se na posvátném místě šerem skví – to vše, vše mihlo se mu před zrakem, a na prahu, pod kterým skřítkové a duše milých předků klidně dlí, tam zdálo sese, že sedí postava, tak vysoká, tak bílá, luzná tak, jak Šárka s blankytnýma očima, a kolem ní lítaly vlaštovky a švitořily snivě v soumraku... A v hlasu jeho, když se sklonil teď nad Šárkou zničenou, cos znělo tak jak snivé švitoření vlaštovky, a v očích jeho šeřilo se cos jak večer v podletí, když slavíci si hnízda staví v hlohu květoucím. „Já nemám ženy,“ šeptal v ucho jí, „a nikdy nepřijdeš na bílý dvůr mých otců, leda vlastní vůlí svou. Jsi volná jak ten vítr letící, jenž nad hlavou nám honí oblaka!“ 175 Tu Šárka zajásajíc vyjela: „Můj vítězi, můj slavný vítězi, já od tebe nepůjdu nikdy víc! Po boku tvém chci s tebou bojovat, a přikvačí-li někdy temná smrt, nechť schvátí jedním rázem oba nás! Však nyní pojď, na koně bílého chci tolik naložiti pokladů, že zůstane sluj prázdná, chudobná. Tak skvělé podá Šárka výkupné!“ Teď vedla reka v tajuplnou sluj, jež zasvěcena byla měsíci, a jako ve snu kráčel Ctirad s ní. Sluj rudým zlatem zářila jak krev a vlasy bílé děvy svítily jak plavý měsíc šerem jeskyně, a temné roucho luhem rozkvětlo odleskem drahokamů třpytivých, když v nakupené skvosty nořila své bílé ruce, hledající, čím by nejdřív ozdobila Ctirada, a zdálo se, že přebírají se ty ruce v hvězdách s nebe stržených... „To vezmi nejdřív!“ Šárka zvolala, a po obruči připevnila mu na každé rameno. Ty obruče tvar hadů měly třikrát točených, a črty divné pokrývaly je. A Ctirad objal ji, a na srdce, na srdce mocně bušící ji tisk’. „Tvé zlato nechci,“ zvolal, „tebe chci, ty luzná, lepá, velká rekyně!“ A hlava její krásou zářící mu padla na hruď jako zlatý květ, 176 a z očí jejích temnoblankytných se sladká touha lásky linula, jak s nebe něha dýše v podletí. „Kéž s tebou zemru!“ Šárka zašeptá. Tu jeho rty jak pečeť vloží se na její rty, by nemluvila víc... Však Šárka vyjela, bledá jak smrt se vymkne mu a prchá z jeskyně, a než ji Ctirad dostih’, pozvedla se země velkou surmu kovovou a zadula v ni silou veškerou. Zvuk divoký a třeštící co hrom zněl lesotemným dolem příšerně a skály zahučely v odpověď ston hluboký a smutný jako smrt. „Co činíš?“ ptal se Ctirad udiven, a chvějícím se hlasem Šárka dí: „Tou surmou vítám noc, když zemře den, a den můj zmírá, hle, juž kvačí noc!“ Než domluvila, lesy duněly jak mnohých kroků hluchým dusotem, a z prachu, který vylít’ k oblakům, děv bojovných se tlupy rojily; jak mraky hnaly se na koních svých, zbraň jejich v slunci blesky sršela, a divoké jich volání jak hrom se rozléhalo klidem poledním. „Já chráním tě!“ tak Ctirad zavolá a chopí Trutův mlat, však nepohne jím vícvíc, než děcko by jím pohnulo, a Šárčin hlas mu srdcem zachvěje: „Jsi přelstěn, Ctirade, vše bylo lží, co jsem ti pravila! Jak zasměje 177 se VlastaVlasta, až jí povím, jakou báj jsem o závisti její bájila! Ta obruč, která jako lesklý had tvé rámě svírá, tají velký čar, had sílu tvoji vyssál z ramena!“ Tak zvolá Šárka hlasem bezzvučným a těžko hádat, jestli smích či pláč jí hrdlo křečovitě stahuje. Tu pustil Ctirad zbraň a snažil se, by k spáse zrádné skvosty s ramen sňal, však marné bylo jeho snažení, a voj divokých bojovnic se hnal a brzy dosáh’ jej, a břitký meč se vnořil v prsa jeho bezbranná, za mečem meč, a jiný zas a zas, až duše jeho nořila se v noc. A bílý dvůr, síň z dubu, starý krb, vše kmitlo se mu opět před zrakem, a mroucí jeho oči hleděly tam pod dub, kde se luzná postava té zrádné děvy o peň podpírá, tak bez hnutí jak kámen, bledá tak jak mátoha kol mohyl bloudící, a silou poslední k ní promluvil: „Ó Šárko, žel mi svitu denního, žel mého mládí, hynu bez slávy, žel bohatýrské síly ztracené, žel mého otce, jehož kvílení dvůr bílý slýchat bude noc co noc, třikráte žel mé matky bezsmrtné, – bol její bude nesmrtelný též – však nejvíc žel, ó Šárko ukrutná, že na srdci mém lhalas v jeskyni!“ 178 Jak stín, tak tiše děva blíží se, a hlava její visí skloněna jak nalomený květ, a v očích hrá jí zář jak zatemnělé luny svit. Na trávu klekla krví zbrocenou, a jako ve snu k němu mluvila: „Ó Ctirade, já bídná, nešťastná! Já v sluji nelhala! Já volala ty děvy na pomoc, když měnilo se v lásku k tobě záští v ňadrech mých... Ty odcházíš? Ó já jsem prokleta! Můj vítězi, kéž s tebou zemru zde!“ Tu zazdálo se Ctiradovi zas, že slyší vlaštovice v soumraku tak sladce kolem domu švitořit, že na prahu jej čeká postava, tak vysoká, tak bílá, luzná tak jak Šárka s blankytnýma očima... Vstal naposled a zíral kol a kol, nevěděl víc, co s ním se dělo zde: Les zářil sluncem, plamen zelený byl každý list a jako žhavý štít na žhavém nebi slunce pálilo; v tom okamžení, když se Ctirad zved’, své témě pošinulo poledne, a mrtev klesl polednice syn... „Teď na Děvín!“ tak děvy volaly, však než se ještě hnuly ku předu, dřív posadily Šárku na oře a kloníce se před ní hluboce štít modrý daly jí a Trutův mlat co odměnu za smělý výmysl a těžký podnik šťastně skončený. Pak sedly na koně a Ctirada 179 za sebou na potupu smýkaly přes hory doly cestou na Děvín. Tak krví zpity letěly co bouř a hrůzyplné jejich výkřiky plašily ptactvo v lesa úkrytu. A za nimi, zrak obrácený v sloup, nehybná, zsinalá jak mrtvola, na bílém oři Šárka klusala, mlat Trutův bílou rukou třímala, a po boku jí visel modrý štít, a věrný oř měl hlavu skloněnou, a slzy veliké mu kapaly do prachu, kde rek Ctirad za sebou mu krví značil cestu na Děvín... IV. IV.
 Na pustém břehu chladné Vltavy, naproti Vyšehradu zlatému, tam v prachu ležel Ctirad nepohřben, by plaché zvěři sloužil za kořisť. Nad hlavou jeho táhly oblaky, zem syrá pila junou jeho krev, a dlouhé traviny se klonily a šelestily tiše nad srdcem, jež jako kámen v ňadrech tížilo. A z hloubi siné nebes vytrysklo cos jako černá jiskra krouživá, a jiskra spouštěla se k zemi níž a vzrůstalavzrůstala, čím víc se blížila a jevila se černým ptákem být. 180 Za ptákem pták sledoval krouživě, a brzy černal dlouhý, pustý břeh se příšernými hostmi bez počtu, a tiše tekla dále Vltava, a tiše táhly dále oblaky a tiše šelestily traviny dál nad srdcem, jež mrtvo leželo jak kámen v mrtvých ňadrech jinocha, a nikde, nikde neozval se hlas, jenž zavolal by stůj! na lačný voj těch krákoravých příšer hltavých. Tu ruší náhle ptáků hnusný kvas tak hrůzyplný výkřik bolestný, že řeka zašuměla v hlubině, že oblaka se v běhu zastaví, že v základech se zachvěl Vyšehrad – a bílá Héla s vlasem vlajícím a s okem strašným jako temná smrt se vrhá s výše nebes do trávy. Prach vzletěl k nebi jako černý kouř, tak tloukla kolem sebe křídloma, by lup vyrvala dravcům hladovým, a nehty bílých rukou vryly se do prsou opeřenců odvážných, již kvasu odříci se nechtěli, a těm, jichž spáry k vlastní záhubě se byly zapletly do zlatých kštic nad mrtvým čelem syna drahého, těm teplá srdce z těla trhala... A skřekem, krákoráním havranů zněl děsuplný, divý její smích, tak hlasitý, že dosáh’ nebesa, kde bozi zbledli věčně žijící, tak hlasitý, že v soumrak navy vnik’, kde stíny zemřelých jej slyšeli 181 a zapomínali na okamžik na hlubokou svou touhu po slunci. A ptáci před smíchem tím prchali, do lesa tmavokřídlí havrani, a bystrozrací supi k oblakům. Teď sedla Héla v prach a mrtvolu si položila v nesmrtelný klín a zvedajíc krvavé ruce své na pustém břehu vyla jako vlk a takto k Vyšehradu zvolala: „Psi hrdého uštvali jelena, lest bezstoudná do sítě lapila jak lovec zvěř velkého hrdinu! Což víže údy vaše Morana, že nespěcháte sem na pustý břeh? V lup lesním šelmám vyvrhly jej sem ty divé vlčice krvavých tlam, by duše jeho věčně těkala od stromu k stromu klidu zbavená. To na potupu učinily vám, a vy pod stromy v chladu dřímete a neslyšíte, jak bol krvavý zde v prachu řve jak poraněný tur!“ Hlas její hřměl jak v horách strašná bouř, a slova její jako vichřice kol Vyšehradu zahučela tak, že pevné brány jeho chvěly se a stromy zahrad k zemi skláněly své květem osypané koruny, a zlaté síně, kobky, chodby, dvůr, vše zazvučelo truchlou ozvěnou, jak nástroj z hloubi bolně zasténá, když ruka ničící jej zasáhne. 182 A zbledli bohatýři Přemysla, a každý bez meškání chopil zbraň, sed’ na koně a chvátal z hradu ven. Syn Svatoslavův, chrabrý Ludislav, jel v čele jim, skok odvážný jej nes’ se skály v prostřed chladné Vltavy; hned změnila se lesklá hladina v vír rozpěněných vln, jež vysoko na břehy prchaly, rozkrušeny v dešť duhový pod vzmachem mohutným, divokých skoků ořů neskrotných. A řeka přenesla je poslušně na druhý břeh, a výkřik bolesti se vydral z prsou Ludislavových, když zneuctěné tělo Ctirada v prach pohozené, nahé ležet zřel. Již chtěl se k němu vrhnout, slzami mýt rány bezčetné a hluboké, když náhle, jako z země zrozeny, na divých koních děvy zjeví se: jak krákot havranů jich volání, jak černý oblak vlasy vlající, jak blesky zraky jejich divoké. Na okamžik si voje obadva naproti stály tiše, bez hnutí, jak chmurné skály v lesním údolí, tu lepá Héla z prachu vzpřímí se: „Co váháte?“ tak zvolá na muže, „za dlouhé hřívy chopte litice a zavlečte je v svatý Vyšehrad! Svým rabům vrhněte je na lože. Nechť nasytivše chtíč je zardousí a psům je hodí vyhladovělým!“ 183 Než dokončila, počal velký boj. Jak bouře plny blesků hnaly se na sebe voje s křikem hromovým; vzduch zatemnil se mrakem hbitých střel, jak letní dešť, tak hustě lítaly na obě strany velké kameny, a mlaty hřměly dutě o štíty, a meče z mečů jiskry křesaly. Hluk bojujících, zmírajících ston, ryk koňů, hromné zbraní bušení, šum řeky, hučící ozvěnu skal, vše přehlušila Héla křikem svým. Jak řvoucí bystřice když trhá břeh, jak požár hltající celý hvozd bezčíslnými svými jazyky, tak mezi děvicemi řádila: tu trhala je s koňů splašených, tam raněné zas vlekla za nohy a házela je v řeku, spějící od místa boje plna zděšení, tu trhala jim z těla srdce zas, jak dříve byla ptákům činila, a znovu zazněl děsuplný smích, jenž věkožízné bohy na nebi a bledé stíny v navě polekal. Za krátko pojal děvy bledý strach; šat polednice krví zbrocený, to oko hrůzyplné, divoké, ten kamenný, nehybný obličej víc děsil je než bohatýrů zbraň, a brzy uzdy koňů trhaly a hledaly svou spásu v útěku. A za nimi se Héla řítila a plašila jim koně výkřiky a chytala za řízu vlající 184 z děv mnohou, házela je zpátky pak pod kruté nohy ořů zuřivých a pronásledujících vítězů, a zajisté by byli rekové se Děvína již tenkrát zmocnili, kdyby nad branou hradu dívčího nebyla Vlasta stála zářící a vznešená jak z bohyň některá. Plášť stříbrný jí splýval s ramenou, na temných vlasech plála koruna z bledého zlata jako bludičky, štít bílý, lepokamy vroubený tak temnými a zářícími tak jak její hluboký zrak záhadný, nad branou otevřenou držela, a z čarných lepokamů na štítu a z temných zraků, hrdých, vznešených, se odvaha linula v srdce děv. Před temným tímto okem zachvěla se sama Héla, v hloubi jeho čtla, že doba ještě byla daleká, kdy před osudem pyšné čelo to se k prsoum schýlí, přemožené sic, však neskrocené ani osudem. A polednice zmizela jak stín, a muži jako ve snu hleděli na vznešený ten čarokrásný zjev, jenž nad branou jak bílý měsíc stál. Jen okamžik zůstali bez hnutí, však krátký okamžik ten dostačil, by polekané děvy uprchly za hradby strmícího Děvína; za nimi hromem brána zapadla, 185 a Vlasta vešla v zlatou svoji síň, a rekové se k břehu vrátili... Tam tělo Ctiradovo chopili a vložili je na loď zdobenou, již Přemysl z chobotu pod hradem jim poslal vstříc; loď byla samý květ, a brunát zlatem protkaný se vlek’ daleko za ní brázdou hlubokou, již ryla do hladiny Vltavy, a dvacet krásných, nahých jinochů po obou stranách lodě plavalo; ty pravou rukou klečí zlacených se drželi, a levou mávali květoucí ratolestí úměrně, a Vltava jim k plavbě zpívala a házela jim perle do vlasů, a červánky na těla bělostná pablesky rudé s výše sypaly, a slunce večerní zlatilo vzduch. Když k břehu dorazili skalnému, pozvedli z květů tělo jinoši, a brány hradu otevřely se, a Přemysl jim kráčel smutně vstříc. Ved’ bohatýry své v lípový dvůr, tam Ctirada oděli v zlatý háv a na hranici položili jej. „A jakou zbraň chceš Ctiradovi dát, by vstoupil mezi stíny jako rek?“ Tak tázal Přemysla se Ludislav. V tom otevřela sama sebou se dokořán zlatá brána vysoká, a před žasnoucím zrakem mužů všech se Šárka s bílým ořem zjevila. Šat běloskvoucí měla na sobě, 186 a hlava byla kvítím zdobená, mlat Trutův bílou rukou třímala, a po boku jí visel modrý štít. Od temena až k patám plynul jí jak mlečná dráha závoj čarovný, byl utkán jako z bělotřpytných hvězd, a zářícími jeho záhyby se Šárka zdála divukrásným snem, zdála se Šárka býti bohyní, a nikdo z mužů netázal se jíjí, kým jest a co ji vede mezi ně. „Vy divíte sese, bohatýrové,“ tak oslovila muže žasnoucí, „vy divíte se, jak jsem přišla sem, jak zlatá brána otevřela se. Vždyť nesu Trutův štít, což nevíte, že zlaté brány Vyšehradu vždy se otvíraly, on když přicházel?“ Tak mluvíc s koně na zem skočila a k vysoké spěchala hranici, kde Ctirad v zlatém hávu spočíval. „Zde vezmi svoji zbraň, můj vítězi!“ Tak šeptala mu v ucho s povzdechem a položila Trutův mlat a štít mu k hlavám, vyňala pak zlatý nůž, jímž plavé luně žertvy světilasvětila, a vnořila jej oři bílému do hrdla hluboko. Pad’ věrný kůň, krev vřelá vytryskla jak rudý blesk a pokropila rekův zlatý háv. „Na bílém oři v navu pojedeš, kam Morana ti cestu ukáže!“ Tak Šárka s okem zaroseným dí, 187 a hlava její krásou zářící mu padla na hruď jako zlatý květ, a s očí jejích temnoblankytných se sladká touha lásky linula, a jako ve snu k němu mluvila: „Ty víš, že jsem ti v sluji nelhala? Můj vítězi, kéž s tebou zemříti bych směla, bídná, sirá, nešťastná! Kéž zlatý nůž bych směla ponořit do srdce hluboko, ach hluboko! Pak ale s tebou bych se setkala tam dole mezi stíny v mrákotě, a pohledy tvé, plné výčitek, by věčně plašily mne od tebe, a věčně bol tvůj obnovila bych svou tváří, do níž vryta vina má. Buď kliden, Ctirade, můj vítězi! Ty nespatříš mne v navě soumraké, já a můj bol, my věčně zůstanem na šírém světě sami bez druha; jen o to prosím tebe, Ctirade, ó, dej mi hrstku svého popele!“ Tak Šárka šeptala mu na srdci, a lípy šuměly kol tajemně pod nebem pozlaceným večerem... A Šárka zapálila hranici, a plameny vyšlehly vysoko a zahalily rudou záclonou to bezradostné lůžko jinocha, jež Morana mu byla ustlala... A hustý kouř se valí k oblakům, a vysoko, kde jako černý sloup se zlaté klenby nebes dotýká, tam třepetá se peruť labutí, 188 a bolné zvuky hlasu sladkého večerním vzduchem táhly truchlivě, a věděli tak všichni s jistotou, že Héla pro Ctirada pláče to... A soumrakem a dýmem plazivým se bílá těla nahých jinochů kol hranice křepčících mihala, a žalné zvuky písní pohřebních se s deštěm žhavých jisker vznášely nad kolébající se koruny lip ztmělých a svatého jasanu... A ruce pozdviženy nad hlavou bez hnutí stála Šárka celý čas, až oheň dohořel, až hustý dým se rozplynul, až písně dozněly, až dokřepčili nazí jinoši... Teď vezme připravenou nádobu a sbírá drahý popel Ctiradův, pak zvedne rychle spadlý závoj svůj a připevní na hlavu skloněnou. Byl utkán jako z bělotřpytných hvězd, od temena až k patám plynul jí jak mléčná dráha temným obzorem. Pod zářícími jeho záhyby zdála se Šárka divukrásným snem, zdála se Šárka býti bohyní, a nikdo z mužů netázal se jí, kým jest, kam nese popelnici tu, již s tichým pláčem k srdci tisknula. A Šárka vyšla z Vyšehradu ven, a hlava její klonila se níž a níž, a závoj její zářil víc a víc, čím déle nocí bloudila tak sama, sama s těžkým bolem svým... 189 Teď odnesl ji posléz bludný krok do lesotemné skalní kotliny, kde luně žertvy pálila co noc. A Šárka vystoupila na skálu, jež v klíně svém chovala čarnou sluj. Tu zazvučely sloupy podzemní, jež klenbu sluje nesly od věků, a nad vrcholky zdřímlých pralesů vyšlehla bledá zář a z chvějících se korun stromů vynořila se posvátná luna v plné slávě své; jí zašuměly tmavé lesy vstříc, na temné tváři noci příšerné zahrálo cos jak úsměv vítací, a syrá země sladce zavzdychla. Tu vzpřímila se Šárka vysoko, přitiskla popelnici k srdci blíž a ruku druhou k luně pozvednouc tak oslovila plavou bohyni: „Třikráte svaté božstvo vznešené, ty bílý květe plný tajemství, jenž vykvetl jsi z černé skvělosti tmy noční, slyš můj volající hlas! Ty kráčíš tiše loukou blankytnou, na níž věštící hvězdy rozsety, a veškerého tvorstva osud znáš. Tys nejmocnějším božstvem, měsíci, hle, nejbídnější žena volá tě! Zde stojím sama, sama s bolem svýmsvým, měj slitování, luno, s kněžkou svou! Skroť v duši mojí divé plameny, klid chorobnému srdci poskytni, znič bytost moji, ale úplně, bych v navě nepotkala muže stín, jehožto popel v této nádobě! 190 Ó luno, luno, slyš mou modlitbu! Skloň ke mně stříbroskvoucí, svatou tvář a poskytni, mně bídné, polibek, o jehož velkém, cudném tajemství tam dole v posvěcené sluji tvé mi čarozvučné sloupy zpívaly, když radost nad tvým blahým příchodem zachvěla jimi jako strunami!“ Tak velkým hlasem Šárka končila, a měsíc zastavil se nad skalou a vzplanul světlem sedmnásobným; proud bílých, jako jíní, paprsků na bledé čelo Šárky linul se, a děva zachvěla se mrazícím a tajuplným luny polibkem; krev její změnila se v tuhý led, a údy stydly náhle zázrakem; klid hluboký pad’ v srdce raněné, noc temná na zrak, bezdné ticho v sluch, pak shasla paměť v hlavě znavené, a Šárka od temene do paty se proměnila v skálu nehybnou, a ruce její bílé, kamenné, k tuhému srdci ještě tiskly prach, jenž tělem býval někdy Ctirada... 191
Básně v knize Vyšehrad:
  1. Libuša.
  2. Zelený vítěz.
  3. Vlasta.
  4. Ctirad.
  5. Lumír.