Mým přátelům.

Mým přátelům.
Svět praví, že jsem chudý, ba žebrák hotový – kdo z Vás mu první za mne na lež tu odpoví? Svět praví, že mé srdce již dávno v prsou tlí – kdo z Vás, kteříž je znáte, to slůvkem potvrdí? Já nemám žádné statky, ba koutek jediný; mámť náruč drahé matky a otce šediny. Mám vlast tu chudou, drahou, mám pravý Čecha cit, mám ve Vás těchu blahou – toť aj můj blahobyt! [53] Mé vidiny – toť bludičky, jež sem a tam mne vedly; mé lásky – mušky, jepičky, jež na srdce mi sedly. Ty bludičky mé zmizely a já jsem neoslepl; ty mušky mé odletěly a já si pooddechl. Teď nemám jiný v srdci žal než ten, jenž Vás i hněte: Žeť vlasti, již nám Pán Bůh dal, tak malé štěstí kvete! *** Vy dobří, drazí přátelé, nesmějte se mé písni; zpívámť ji z duše rozchvělé, chtě ulevit své tísni. Jsouť uvadlé to lístečky s života mého stromu; nuž přijměte ty dárečky a neste si je domů. 54 Když s Vámi tak kdy sedávám a rozmluva nám vázne, tuť místečko vždy hledávám, je-li kde jaké prázné. Tam v duchu sobě posadím ty, kteří nejsou s námi, a teprv když Vás všechny zřím, mi volno mezi Vámi. Rád s Vámi, drazí, o lecčems přátelský hovor vedu, rád o předmětu lecjakéms nevinný rozpor předu. Však největší to pro mne slast, kdy do hádky se dáme, kdo as tu drahou naši vlast předc nejvíc v lásce máme? 55