Smrt genia.
Jest čirá noc, tak čirotemná noc,
jak v odsouzence ňadru zoufalém;
jak v lebkách lidu, jemuž vyšší moc,
by v otroctví setrval nekalém,
pochodeň osvěty a svobody
rve z rukou, zlé se bojíc nehody.
Jest čirá noc, tak ďábločerná noc,
jak v duši lidokupce podlého,
jenž zrádně tvora sobě rovného
za mrzký groš vydává v krutou moc
a jak by neznal jiné odpovědi,
Božímu hněvu drze ve tvář hledí.
Jest čirá noc, jak v tmavém žaláři,
v němž na řetězu lidská bída úpí
a s blbou šíleností ve tváři
zákon i lidskost, svět i Boha tupí,
řkouc: proč jsem ve prach na svět hozena?
Což nejsem také z Boha zrozena?! – –
[103]
Tak temno vůkol v tiché krajině;
tam z podkrovní světničky jedině
svit lampy bledé světu zprávu dává,
že se tu žal ni rozkoš nevyspává.
Tam vstupme. – V křesle hadry vystlaném
spočívá muž tu v šatě zedraném;
v pravici skleslé pero drží maně
a čelo skrývá v hloubi druhé dlaně.
Snad spí? Na stole před ním papír leží.
Snad něco psáti chtěl a šlo to s těží?
Snad unaven již světa trampotami,
ve spánek klesnul vnadný vidinami?
Vlas pološedý vroubí bledou tvář;
zapadlé víčko tlumí oka zář;
a ústa slabým dechem rozechvěná
úsměvem blahým zdaj’ se ozdobena.
Snad sladce o tom sní, o čem chtěl psát?
Domácích bůžků dlužno tu se ptát
a ti ochotně šepotnými slovy
o muži tom nám následovně poví:
104
Toť tichý genius, jenž světem zlým
otřásal mocným, božským duchem svým
a jedním bleskem z hloubi svého čela
k úžasu budil pokolení celá.
Mnoho byl bídy, strasti přetrpěl;
mnohdy se hněvem, studem těžce rděl;
mnohokrát ve prach, bláto zašlapán,
za lidstvo celé krutých snášel ran.
Ba není zla, jež by byl nepoznal!
Vším zrazen, co jen v světě miloval,
ba stíhán u víře a cti i ctnotě
utrpěl málem, co Bůh na Golgotě.
O čem chtěl psáti, sám to nevěděl.
V své učenosti hloub se zahleděl
a jako potápěč tam perly lovil;
nadarmo však si pero přihotovil.
„O čem mám psáti? – vzdychnul z hluboka,
„mám na kůň vsednouti si s vysoka
a velkou dějin knihu otevřít?
Budiž! Však hle – co tu již musím zřít?
105
„VedlVedl mou ruku šašek bezhlavý?
Zřím krále utěšené zábavy,
jenž z oken svých nedbaje poklidu
za noci krásné střílí do lidu.
„ObrátímObrátím list – tu s vřeskem opět král
vlečen před krutý lidu tribunál
a nemoha pomoci svému synu,
korunou, hlavou splácí otcův vinu.
„PryčPryč s listem tím! Zde zřím, jak národu
rve národ jiný řeč i svobodu
a kopá jej a trýzní do umdlení
a světu lže, že již ho více není.
„TuTu vrah zas po zločinu krvavém
útěchy hledá v slovu chvástavém
a ruku, jížto sklátil šlechetníka,
posměšně zdvíhá k trůnu Slitovníka.
„CoCo o tom psát? – Z těch pekla pokusů
narobit básní, dramat, eposů,
kde z každé řádky krev by řinula
a Bohu, lidstvu, sobě klnula?
106
„OO nikoliv! Kéž bych moh’ vyrvati
ty listy z knihy dějin vznešených
a místo skutků těchto zvrácených
tam velké skutky lásky vepsati!
„MámMám jinam sáhnout ve své vědění?
Zde věda jest, jež lidstvo zdravit má.
Škoda, že málo ví a jedy zná,
jichž užívá ku svému léčení.
„ZdeZde věda práva – vlastně bezpráví;
lacině mluví, draze rozpráví
a jako rytíř bez bázně a hany
jest hotova zastávat obě strany.
„ZdeZde věda, ježto s vírou kramaří!
pobožný úškleb nosí na tváři
a takovou má božstva zálibu,
že ctí je v každé sukně záhybu.
„Zde věda řídit stát a národy;
ukrádat světla jim a svobody
a by předc ňáké potěšení měly,
hráti jim k tanci bodáky a děly.
107
„TuTu věda kupčení a úvěru;
má lží i set u velkém výběru;
při tom však stále strachy umírá,
že se jí někdo do kněh podívá.
„CoCo o tom psát? – Mám sčítat slzy snad,
jež od pravěků z očí lidstva tekly?
Či panychid těch opěvati řad,
jichž narobil si fanatismus vzteklý?
„MámMám soudů akta z novu přehlížeti,
bych odkryl právních vražed tajemství;
bych křivých přísah, soudcův šelemství
a prodajnosti zvěst moh’ vyprávěti?
„ČiČi sáhnout snad do víru života
a urvat kus té hmoty slátané,
od filosofů „světem“ nazvané,
jež nucených po drahách kolotá?
„CoCo zřím? Nahoře přepych, nádheru,
vybraný vkus a vášeň surovou –
a dole bídu s prací obrovou,
chleb drsnatý a lesklou sekeru. –
108
„OO čem pak psát?“ – I hloub se ponořil
v hlubokou tůni děsných vidin svých;
tu spánek ducha jeho pokořil
a uved jej do rájů blažených.
Přistupte blíže, zbožně, zbožně však
a na tu jeho tvář upněte zrak.
Vždyť božstvo samo často k ní se blíží
a s radostí se v její kráse shlíží.
Jak hrdě pne se zde ten bílý štít,
jenž čelem zván a za nímž ducha skryt!
Jak říši duchů zdá se vyzývati,
by titánský s ním boj šla bojovati!
Ta tváře bledá, bídou zmořená
zdaž pro genia není stvořena?
Zdaž není psáno na ní úbělem,
žeť nezrozena v žití veselém?
A ústa, stvořená tak k mluvení,
jak orla peruť k letu nad oblaky
a mocná stahovat i plašit mraky,
šíříti děs i tiché modlení! – –
109
Tak leží zde v svém šatě zedraném,
na křesle bídou, žalem vystlaném;
v pravici skleslé meč svůj, pero svoje
drže jak vojín, jejžto nesou z boje. –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Jest čirá noc, tak čirotemná noc
jak v pekle tom, jež s božstvem válku vede,
slabému lidstvu zlaté sítě přede
a v každém dobru jeví svoji moc.
To genia i v dlouhém boji sklálo
a v děsný ples se nad tím rozesmálo.
110